I.ÚS 1896/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. J., zast. JUDr. Janem Najmanem, advokátem, nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2012, č.j. 13 Co 578/2011-61, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.9.2011, č.j. 11 C 17/2010-40, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 131/2000, na který v odůvodnění svého rozsudku odkázal městský soud. Stěžovatel totiž nerozlišuje dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do tzv. absolutních práv (včetně práv základních); první úroveň představuje samotné absolutní právo působících erga omnes¸ druhou úrovní je obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu pak zásadně podléhají promlčení.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud se dále ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozsudky, ani postupem obecných soudů předcházejících jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení jeho nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění - v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně - vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. K tomu Ústavní soud doplňuje upozornění na stěžovatelův nesprávný právní názor ohledně stanoviska Pl.ÚS-st. 27/09, které bylo uveřejněno pod č. 136/2009 Sb. Toto stanovisko bylo uveřejněno s právní větou:

II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

Jak vyplývá z textu právní věty a z odůvodnění stanoviska, zabýval se Ústavní soud dvěma skupinami soudních sporů:

a) žalobami pronajímatelů vůči nájemcům,

b) žalobami pronajímatelů na náhradu škody vůči státu.

Je zřejmé, že v duchu tohoto stanoviska mohla být žaloba pronajímatele vůči nájemci úspěšná pouze tehdy, byla-li podána nejpozději do 31.12.2006 (část právní věty I.). Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (sc. podané před přijetím tohoto stanoviska), je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ČR při právní regulaci nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Nic víc, nic míň. Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ctí Ústavní soud svůj názor vyjádřený v nálezu sp.zn.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2012 ⟪LB:lb_001⟫ Vojen Güttler, v.r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu