II.ÚS 3073/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. a A. P., oba zastoupeni JUDr. Alešem Janů, advokátem advokátní kanceláře Čelkovická 445, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2012 čj. 28 Cdo 4655/2010-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010 čj. 18 Co 219/2010-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2010 čj. 19 C 192/2009-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení základních práv a svobod, zejména práva vlastnického (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě, jíž se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali nároku na náhradu škody ve výši 3 234 648,50 Kč, neboť dle soudů nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.

Stěžovatelé uvádí, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo odňato režimem čsl. státu před rokem 1989 způsobem, který představuje restituční důvod dle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé řádně uplatnili restituční nárok a stali se vlastníky předmětných nemovitostí, a to na základě rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 3. 2002 čj. 5C 142/99-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002 a dohody o vydání nemovitostí uzavřené podle tohoto rozsudku. V katastru nemovitostí byli poté zapsáni jako tzv. duplicitní vlastníci vedle manželů J. a D. R., kteří nemovitosti nabyli kupní smlouvou od státu v roce 1992. Rozsudkem Okresního soudu Praha -východ ze dne 29. 11. 2007 čj. 6 C 71/2007-44 bylo určeno, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou manželé R. a stěžovatelé tak fakticky pozbyli svého vlastnického práva. Proti uvedenému rozsudku stěžovatelé odvolání nepodávali s ohledem na náklady řízení, neboť v předchozím řízení byl dle jejich názoru nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 čj.

II. ÚS 494/05, neboť soudy se dosud otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené manželi R. dosud nezabývaly, stěžovatelé vzali svou žalobu zpět.

Za dané situace Ústavní soud neshledává závěry obecných soudů přijaté v řízení o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb. jako ústavně rozporné. Obecné soudy se tvrzením stěžovatelů o existenci škody jim vzniklé v důsledku nesprávného rozhodnutí soudů v otázce posouzení vlastnického práva k nemovitostem řádně zabývaly a věc posuzovaly z hlediska všech zákonných podmínek (existence nezákonného rozhodnutí, vzniklé škody a příčinné souvislosti mezi těmito předpoklady), při jejichž splnění je možno nárok na náhradu škody přiznat. Obecné soudy srozumitelně vyložily, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a rovněž uvedly, že absentoval předpoklad odpovědnosti v existenci škody, která stěžovatelům v žalované částce odpovídající hodnotě nemovitostí ani nevznikla. S námitkami stěžovatelů se soudy v souladu s dosavadní judikaturou řádně vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti májí za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud si je vědom specifika případu a chápe požadavek stěžovatelů na jakýkoliv způsob kompenzace za nemovitosti, které přešly na stát dle § 453a tehdy platného občanského zákoníku a k nimž po vydání nálezu Ústavního soudu publ. pod č. 164/1994 Sb. výzvou ze dne 6. 1. 1995 uplatnili nárok. Nicméně bylo na stěžovatelích, jakým způsobem budou v této konkrétní věci o restituci svého majetku usilovat, tj. zda budou za nemovitosti požadovat finanční náhradu, či zda se budou domáhat jejich reálného vydání, přestože nemovitosti jsou již ve vlastnictví fyzických osob, avšak s rizikem, že nemusí být úspěšní. V projednávané věci došlo právě k takovému, pro stěžovatele nepříznivému vyřešení sporu, byť ne přímo rozhodnutím vydaným v řízení dle zák.č. 87/1991 Sb., ale s ohledem na okolnosti případu až v řízení o žalobě na určení vlastnictví. Ústavní soud zdůrazňuje, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že stěžovatelé nevyužili adekvátní právní prostředky dané jim právní úpravou k tomu, aby se domohli svého tvrzeného práva, přičemž obecný soud jim v první fázi sporu dal za pravdu, avšak věc byla posléze rozhodnuta pro stěžovatele nepříznivě, nezakládá automaticky vznik práva na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb. Ústavní soud rovněž připomíná, že stěžovatelé v řízení u obecných soudů ani nevyužili všech opravných prostředků a v podstatě se tak se správností závěrů obecných soudů o tom, komu v dané věci svědčí vlastnické právo k nemovitostem, ztotožnili.

Jakkoliv právě Ústavní soud vnímá nepříznivě okolnost, že v dané věci byl pro restituenty neúspěšně vyřešen restituční nárok, který se jeví jako opodstatněný - nemovitosti přešly na stát dle § 453a obč. zák., v tehdy platném znění (Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho oprávněností se nezabýval), platí, že i restituční nároky lze uspokojit jen zákonem předvídaným způsobem. Není ani v možnostech Ústavního soudu, aby v souvislosti s ústavní stížností směřující proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno nároku stěžovatelů na náhradu škody dle zák. č.82/1998 Sb., z pozice všeobecného soudního revizního orgánu, zajistil z pohledu stěžovatelů spravedlivé vyřešení případu, a to bez ohledu na jimi učiněné procesní úkony a na to, zda jimi zvolený typ řízení, v němž se nyní v podstatě domáhají kompenzace za odňatý majetek, to umožňuje, či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z obsahu spisu a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002 č. j. 5 C 142/99-55 byla České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území Radnice u Prahy, okres Praha-východ. Vzhledem k duplicitnímu zápisu ve prospěch manželů R., kteří byli vlastníky nemovitostí v době uzavření dohody o vydání věci, podali stěžovatelé žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem. Po zrušení rozhodnutí obecných soudů, která žalobě vyhověla, nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 č. j.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012 Stanislav Balík předseda senátu