I.ÚS 1895/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. David Ratha, t. č. Vazební věznice, P. O. BOX 7, 161 02 Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem Ph.D., advokátem, se sídlem Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 14 To 156/2013-162, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 7 To 39/2013, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 3946/12 a tuto dále rozvíjí poukazy na určitou provázanost mezi ve věci činnými osobami, například že JUDr. Lenka Bradáčová, která může vykonávat dohled nad nyní intervenujícím státním zástupcem JUDr. Petrem Jirátem, má přátelský vztah s místopředsedkyní krajského soudu JUDr. Martinou Kasíkovou, přičemž na tomto krajském soudu pracuje a je tedy její podřízenou paní Kateřina Goťková, která je manželkou Mgr. Josefa Goťka, soudce rozhodujícího ve stěžovatelově věci. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v tomto směru provedl k důkazu výslech bývalého ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila, JUDr. Lenky Bradáčové, JUDr. Martiny Kasíkové a Kateřiny Goťkové.

Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho práva ústavně zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 25 a čl. 26 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

V poslední části své ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá problematikou nestrannosti soudce, kdy znovu vznáší svoji argumentaci uplatňovanou v tomto směru již v jeho ústavních stížnostech sp. zn. III. ÚS 3947/12 a

Stěžovatel dále obsáhle rekapituluje svou již dříve uplatňovanou argumentaci týkající se "manipulace s důkazy" a problematiky odposlechů, s tím, že tato argumentace sice již byla posuzována v rámci jeho ústavních stížností sp. zn. I. ÚS 3946/12,

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté (shodně například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4460/12).

Tato zásada se v dané věci plně uplatní jak pokud jde o problematiku "manipulace s důkazy" a odposlechů, tak i ve vztahu k námitkám proti nestrannosti soudce. V tomto směru je na místě dále odkázat na odůvodnění příslušných usnesení Ústavního soudu (jejich sp. zn. již byly shora citovány).

Na uvedeném závěru nemohou ničehož změnit dílčí doplnění stěžovatelovy argumentace, kdy otázka, zda taška s krabicí s penězi byla vydána nebo odňata zjevně není v kontextu nyní posuzovaného nijak klíčová. Stěžovatelem dovozovaný řetěz vztahů, který má dovozovat podjatost soudce, je pak již na prvý pohled zcela obskurní a irelevantní.

Pokud jde o dosavadní délku řízení, ta stávající vazební důvody neoslabila, kdy v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013 ⟪LB:lb_001⟫ Ivana Janů, v.r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu