II.ÚS 1794/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti DELTA CENTER a.s., IČ: 45148007, se sídlem Bubenské nábřeží 306, 170 00, Praha 7, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, Advokátní kancelář Glatzová & Co., s.r.o., se sídlem Husova 5, 110 00, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 55 Co 180/2013-77, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

I. ÚS 1639/10

Ústavní soud dodává, že je ve své vlastní rozhodovací činnosti dalek přepjatého procesního formalismu a bezúčelný perfekcionismus nevyžaduje ani po obecných soudech. Jakkoli je tedy napadané rozhodnutí elementární a daleké přepjatému procesnímu formalismu a perfekcionismu, pohybuje se stále v mezích ústavnosti a Ústavní soud při zohlednění obecného kontextu uvedeného shora nepovažuje za nutné je rušit.

Poslední námitka namítaná stěžovatelem směřuje vůči zásahu jiné povahy, než jsou zásahy do práva na spravedlivý proces. Její podstatou je věta obsažená v odůvodnění napadaného usnesení městského soudu, která verbálně upřednostňuje (považuje za silnější) práva vlastníka nad právy nájemce. Takto formulovaná věta je opět nevhodná, svým významem pro napadané rozhodnutí však nikoli protiústavní. Srovnávání těchto práv má smysl pouze při vzájemné kolizi, která je však v dispozici normativních ustanovení jednoduchého práva. I při řešení kolize práv vlastníka a nájemce tak nelze vycházet z jejich síly, ale z jejich povahy. Proto je srovnání provedené městským soudem nepřesné a srovnává něco, co je vzhledem k hledisku posuzování nesrovnatelné.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadaného rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. S přihlédnutím k závěrům učiněným v meritu věci a vysloveným výše Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení městského soudu nevyhověl.

Namísto soudkyně Dagmar Lastovecké uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 9. 2013 ve II. senátu Ústavního soudu jako zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

II. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy rozhodnutí, které do práv účastníků zasahuje způsobem nikoli konečným. Přestože i taková rozhodnutí lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, je tento přezkum obvykle nutno omezit na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, projevuje se o to důrazněji zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 804/11 ze dne 13. 7. 2011). Předmětem přezkumné činnosti jsou totiž dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, pouze výjimečně. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze je jen výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto [viz nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Toto stanovisko však nesmí vést k závěru, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavně chráněného práva na soudní ochranu.

V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III. Při posuzování v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že veškerá namítaná pochybení spočívají v ne zcela správných a přesných formulacích městského soudu, ve svém důsledku však nezasahují do práv a svobod uvedených stěžovatelem, jakož ani do žádných jiných jeho subjektivních ústavních práv. Ústavní soud opět připomíná, že případná pochybení soudu při posuzování návrhu na vydání předběžného opatření by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 804/13 ze dne 26. 3. 2013). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.

Jedna z námitek stěžovatele směřuje proti použití nových důkazů městským soudem, další odkazuje na provádění dokazování bez nařízení jednání, tj. tak, že účastníci řízení neměli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. V rozhodnutí městského soudu se skutečně hovoří o skutečnostech, resp. důkazních prostředcích, které nebyly známy soudu prvního stupně. Jedná se však pouze o některé z důkazních prostředků a i v případě jejich absence lze považovat rozhodnutí za ucelené. Totéž lze konstatovat o provádění dokazování. Z rozhodnutí napadaného ústavní stížností tato skutečnost neplyne a daná formulace, jak bylo již uvedeno shora, je pouze nevhodná a může působit nejednoznačně. Obě dvě stěžovatelovy námitky tak nedosahují takové intenzity, aby Ústavní soud mohl uplatnit svou pravomoc a rozhodnutí zrušit, neboť je projednávána ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy o rozhodnutí, které do práv účastníků zasahuje způsobem nikoli konečným a jeho pravomoc je výrazně limitována. Takový postup je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 ze dne 14. 3. 2013 a respektuje názory Ústavního soudu ve věcech nařizování jednání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1639/10 ze dne 24. 10. 2012).

Stěžovatel dále napadá nedostatečnou reflexi jeho námitek v rozhodnutí městského soudu. Tedy, že se soud nijak nezabýval jeho námitkami a soustředil se pouze na námitky vedlejšího účastníka obsažené v jeho odvolání. Ústavní soud má za to, že i v tomto směru je napadené rozhodnutí odůvodněno ústavně konformním způsobem. Na usnesení, kterým rozhoduje soud o návrhu na vydání předběžného opatření (včetně rozhodování o odvolání v těchto věcech) nejsou kladeny tak striktní nároky jako v případě meritorního rozhodnutí. Ve smyslu usnesení sp. zn. II. ÚS 672/02 ze dne 11. 7. 2003 Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatelem uplatňované právo na spravedlivý proces garantuje, aby výsledek řízení jako celku byl spravedlivý. Povinnost soudu se v tomto směru mění podle povahy rozhodnutí (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van Hurk proti Nizozemí, 1994, či Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud dále podotýká, že pro přesvědčivost a větší uplatnění záruk spravedlivého procesu mohl městský soud své odůvodnění komponovat vhodněji a vyvrátit veškeré pochybnosti stěžovatele již svým rozhodnutím. V kontextu již shora zmíněného nálezu

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013 ⟪LB:lb_001⟫ Stanislav Balík, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu