II.ÚS 2979/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Psychiatrické léčebny, se sídlem Húskova 1123/2, Brno, zastoupené JUDr. Lukášem Prudilem, advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, a dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 601/2012-22, rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2012, č. j. 246 EC 267/2010-37, dne 5. června 2012, č. j. 213 EC 107/2011-30, dne 14. června 2012, sp. zn. 249 EC 254/2010, dne 21. června 2012, č. j. 235 EC 272/2011-16 a č. j. 233 EC 131/2010-29, dne 3. července 2012, sp. zn. 249 EC 94/2011, a dne 13. července 2012, č. j. 247 EC 143/2011-20, rozsudkům Okresního soudu v Blanku ze dne 21. června 2012, č. j. 78 EC 3050/2011-24 a č. j. 78 EC 432/2012-24, dne 28. června 2012, č. j. 78 EC 2863/2011-23 a č. j. 78 EC 2953/2011-25, a dne 12. července 2012, č. j. 78 EC 3527/2011-28, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 23. dubna 2012, č. j. 304 EC 268/2011-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví vyjmenovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřuje neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a právní pomoc ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále pak práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je příspěvkovou organizací státu poskytující zdravotní péči a v postavení žalobkyně se v řízeních před obecnými soudy, jež byla skončena napadenými rozhodnutími, domáhala od jednotlivých osob zaplacení různých částek za poskytnutou zdravotní péči, přičemž se jednalo zejména o úhradu tzv. regulačních poplatků anebo úhradu nákladů spojených s pobytem na záchytné stanici. Obecné soudy ve všech napadených rozhodnutích přiznaly stěžovatelce požadovanou částku, avšak odmítly jí přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Odůvodnění všech rozhodnutí, s výjimkou usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13 července 2012, č. j. 247 EC 143/2011-20, obsahují přímý odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, z nichž dovozují nespravedlnost případného plného přiznání nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky, která spory zahajovala tzv. formulářovou žalobou a v řízeních činila jen velmi malé množství právních úkonů. V případě usnesení krajského soudu ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20, nebyla stěžovatelce přiznána dokonce žádná náhrada nákladů řízení, neboť v řízení před krajským soudem byl za úspěšného účastníka řízení označen žalovaný.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností, v jejímž odůvodnění obecným soudům vytýká postup v rozporu s procesními pravidly, interpretaci podústavního práva v rozporu s principem právní jistoty a nedodržení povinnosti chránit její legitimní očekávání. Podle stěžovatelky je současná praxe obecných soudů problematická, neboť není dopředu předvídatelné, dle jakých kritérií budou obecné soudy rozhodovat o náhradě nákladů řízení. Všechna napadená rozhodnutí jsou výsledkem řízení předcházejících účinnosti vyhlášky 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 64/2012 Sb."). Dle stěžovatelky se na jí vedená řízení závěry nálezu

I. ÚS 3923/11 . I v takovém případě musí princip legality ustoupit principu spravedlnosti, které se musí dostat jak ve vztahu k věřitelům, tak i k jejich dlužníkům.

Bylo by zjevně rozporné s principy spravedlnosti, kdyby i státem zřízené organizace, či právě ony, a jejich právní zástupci měli těžit z nespravedlivého systému náhrady nákladů řízení nastaveného týmž státem. Normotvůrce ukládající stěžovatelce nejrůznější povinnosti jí může bezpochyby finančně či personálně natolik vybavit, aby byla schopna reálně dostát svým zákonným povinnostem, aniž by nepřiměřeně zasahovala do majetkových práv svých dlužníků (srov. odst. 101 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12).

Za zcela irelevantní je pak třeba považovat námitku, dle níž obecné soudy měly pochybit svévolným výkladem vyhlášek upravujících výše náhrad nákladů řízení. Ústavní soud v tomto směru opakovaně konstatuje, že soudce není při své rozhodování vázán zněním podzákonných právních předpisů, naopak musí posoudit souladnost jejich znění i konkrétní aplikaci se zákonem a hodnotami ústavního pořádku (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).

Neodůvodněnou se jeví rovněž tak i stěžovatelčina námitka stran chybné aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 23. dubna 2012, č. j. 304 EC 268/2011-42. Sám tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že zněním zmíněného nařízení argumentuje pouze podpůrně a jako právním předpisem zakotvujícím obecné principy úpravy náhrady nákladů řízení.

Za lichou je nutné označit i námitku nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 16. dubna 2012, č. j. 15 Co 150/2012-20. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 249 EC 307/2011, který si pro posouzení relevantnosti stěžovatelčiných námitek vyžádal, krajský soud své závěry o špatné sociální situaci žalovaného odvodil z listiny nazvané "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" (srov. č. l. 249 EC 307/2011-15). Již po zběžném přečtení této listiny je zjevné, že krajský soud neodvodil z tohoto důkazu právní závěry nelogické či zjevně nepřiměřené.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy správně vyložily a aplikovaly závěry nálezu

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013 ⟪LB:lb_001⟫ Jiří Nykodým, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu