II.ÚS 2998/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Petra Valkoviče, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Pekařská 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 117/2012-147 ze dne 14. února 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k projednání takové ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1651/2013-171 ze dne 31. 7. 2013, k němuž došlo 21. 8. 2013. Z tohoto usnesení však Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako ze zákona nepřípustné ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť stěžovatel v dovolacím řízení napadl toliko výroky o náhradě nákladů řízení, jejichž samostatný přezkum není v dovolání (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) přípustný, nadto jde o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel tedy podal ex lege nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako takové usnesením odmítnout, přičemž poučení o možnosti podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek proti napadenému rozsudku krajského soudu se vztahovalo k rozhodnutí odvolacího soudu jako celku (které přirozeně stěžovatel ani nemohl napadnout, neboť ve věci samé mu bylo zcela vyhověno), a nikoli k nákladovým výrokům. Vadu v poučení tedy Ústavní soud neshledal.

Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je však skutečnost, že zmíněná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, tj. ode dne 7. 3. 2013, a nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu dne 21. 8. 2013. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována pouze proti posledně uvedenému rozhodnutí Nejvyššímu soudu, které však stěžovatel ústavní stížností vůbec nenapadl, když petit jeho návrhu i obsah ústavní stížnosti směřuje výlučně proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně. Za těchto okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 8. října 2013 ⟪LB:lb_001⟫ Stanislav Balík, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ soudce zpravodaj