III.ÚS 3334/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Lukášem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 147/2013-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2010 č. j. 42 C 91/2009-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí o zaplacení 16 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.).

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že k překročení lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) došlo pouze v řízeních o žádostech ze dne 15. 8. 2006, 6. 9. 2006, 12. 10. 2006 a 6. 12. 2006, jež však "nebyla nikterak výrazná", a o "závažný" nesprávný úřední postup nešlo. K závěru, že ostatně "ani v jednom případě nebyl žalobce se svou žádostí úspěšný", odvolací soud doplnil, že v daných řízeních (o přiznání dávek sociální péče) stěžovatel pokračuje i poté, co o typově shodné věci již rozhodl Nejvyšší správní soud (rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 153/2007) a i jeho ústavní stížnost byla odmítnuta, pročež nemohou mít pro něho "prakticky žádný význam". S podrobným zdůvodněním shledal správným rovněž závěr, že v ostatních stěžovatelem tvrzených případech vytýkané délky řízení o nesprávný úřední postup nešlo, a k témuž závěru dospěl i Veřejný ochránce práv, jenž na podnět stěžovatele přešetřil postup odboru sociálních věcí Úřadu městské části Praha 6 (v řízení o poskytnutí opakované dávky sociální péče a o poskytnutí mimořádné sociální dávky), který dodal, že "pokud byly lhůty překročeny, přispěl k tomu svým jednáním právě žalobce".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť mu soudy "nejenže neposkytly právní ochranu", ale konstatováním, že "se nejednalo o závažný nesprávný úřední postup", fakticky "legitimovaly extrémně vadný postup správních orgánů, jež nebyly s to rozhodnout o žádostech...o dávky sociální péče po dobu mnoha let". Podle stěžovatele lze přitom od orgánů veřejné správy očekávat, že budou "v daných lhůtách rozhodovat správně, aby nebylo třeba jejich rozhodnutí opakovaně přezkoumávat"; pokud je "finální rozhodnutí" ve věci dávek sociální péče vydáno po několika letech od podání žádosti, nelze tvrdit, že se nejedná o závažný nesprávný úřední postup. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak shledává i překvapivým, neboť je soud opřel o jiné důvody, než soud prvního stupně, jestliže argumentoval též významem předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb..

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávaným článkem Listiny.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)], a lze se jej dovolávat - za určitých podmínek - i ve vztahu k řízením správním o nárocích plynoucím ze sociálního zabezpečení (srov. Kmec J., Kosař D., Kratochvíl J. a Bobek M. Evropská úmluva o lidských právech. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. str. 716, bod 183, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

Má-li nesprávný úřední postup spočívat v nepřiměřené délce řízení (jako je tomu i v dané věci), je jeho posouzení vždy výsledkem vyhodnocení konkrétních skutkových okolností; jinými slovy přiměřenost doby řízení se posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měli snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jejich strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10 2011); ne vždy musí jít i v případech určité nečinnosti příslušného orgánu o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné jeho ukončení zpravidla očekávat.

Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by obecné soudy při svém rozhodování z těchto zásad relevantně vybočily; jimi zastávaný názor, k němuž došly po vyhodnocení rozhodných skutkových okolností, že zjištěná překročení lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 71 správního řádu nebyla nikterak výrazná, a tudíž zde nelze o úředním postupu usuzovat jako o závažně nesprávném, mají rozumnou základnu a za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, je zjevně považovat nelze. Postulát stěžovatele, aby správní úřady "v daných lhůtách rozhodovaly správně, aby nebylo třeba jejich rozhodnutí opakovaně přezkoumávat", je sice v obecné rovině pochopitelný, avšak zde neuskutečnitelný, jestliže se požadavky stěžovatele míjí s jeho zákonnými nároky.

Za oprávněnou nelze mít ani námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle stěžovatele argumentoval - oproti soudu prvního stupně - též významem předmětu řízení pro poškozeného; je totiž zjevné, že toto hledisko vzal v úvahu ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně (viz str. 6 rozsudku), a odvolací soud jeho argumentaci toliko rozvedl, když podrobně poukázal na závěry, k nimž správní orgány a soudy již dříve dospěly při hodnocení oprávněnosti uplatněného nároku stěžovatele na dávku sociální péče.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2014 ⟪LB:lb_001⟫ Jan Filip v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu