I.ÚS 2592/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Žárského, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Litevská 8, Praha 10, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně sp. zn. 1 ZT 175/2015 ze dne 25. června 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 423/12 ze dne 24. 4. 2012. Opačný názor Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, kdy se však jednalo o ústavní stížnost podanou poškozeným. V takovém případě by se na podnět k výkonu dohledu státního zástupce skutečně pohlíželo jako na obecně účinný opravný prostředek. Tuto situaci je však od aktuálně posuzované věci odlišit, jelikož v citovaném nálezu se jednalo o přezkum již ukončeného (respektive nikdy nezahájeného) trestního řízení. V nynějším případě jde naopak o přezkum rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovatel splnil všechny podmínky pro podání ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti usnesení účastníka řízení, kterým byla odmítnuta stížnost proti usnesení vedlejšího účastníka řízení o zahájení trestního stíhání. Odmítnutím z důvodu pozdního podání stížnosti mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny.

Právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny představuje komplex práv jednotlivce obsahující v sobě celou řadu dílčích principů, které ve svém souhrnu vytvářejí spravedlnost řízení. Zásady spravedlivého procesu se plně uplatní v řízení před soudem. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, může k porušení práva na spravedlivý proces v předsoudní fázi řízení dojít pouze zcela výjimečně. V ustálené rozhodovací praxi (z mnoha např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 a III. ÚS 2697/14 ze dne 19. 8, 2014) v řízení o ústavních stížnostech, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Rovněž je ústavní stížnost důvodná, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. e) trestního řádu), nebo je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000).

Tyto okolnosti v nyní posuzovaném případě však nenastaly. Stěžovatel nijak nevyložil, jaká závažná újma mu usnesením o zahájení trestního stíhání hrozí. Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, přičemž v žádném případě nemůže a nesmí být předjímáno jako výsledek řízení ve věci samé (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014, či také nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003). Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem zkoumání všech orgánů činných v trestním řízení po celou dobu jeho průběhu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení vyšetřujících orgánů o jejím naplnění), nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Trestná činnost, jak uvedl již v minulosti Ústavní soud, nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby, natož pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 nebo I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013). V souladu s principem presumpce neviny je na stěžovatele stále hleděno jako na nevinného. Případné zásahy do základních práv stěžovatele v rámci řízení (například vazba) budou řešeny samostatnými rozhodnutími, proti kterým bude stěžovatel případně moci vznášet opravné prostředky.

Z uvedeného vyplývá, že i když trestní řád dává stěžovateli právo brojit proti usnesení policejního orgánu stížností, jedná se o právo garantované zákonem, nikoliv o právo ústavní. Je třeba mít na paměti, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces (srov. k tomu nálezy sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 a II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 či usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003).

V nyní posuzované věci je však zcela zásadní, že účastník řízení stížnost stěžovatele neodmítl jen z důvodu, že by byla podána opožděně, ale přezkoumal ji i věcně s tím, že by stejně stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. Přitom uvedl, že "přepokládané pachatele bylo možno ztotožnit a policejní orgán nebyl oprávněn postupovat jiným způsobem." Vzhledem k tomu, že míra objasněnosti překročila hranici pouhé spekulace, zahájil policejní orgán vyšetřování. Ústavní soud má za to, že za této situace by vyhovění ústavní stížnosti pouze z důvodu špatného posouzení času doručení stěžovatelovy stížnosti (i kdyby tomu tak skutečně bylo) by bylo nadmíru formalistickým zásahem do činnosti vyšetřujících orgánů a v rozporu se zdrženlivým postupem Ústavního soudu při posuzování ústavnosti zahájení trestního stíhání.

Ústavnímu soudu tak nezbývá, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

II. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud musí ještě před meritorním posouzením věci posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny potřebné náležitosti pro její přípustnost.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Otázkou, zda je podnět k výkonu dohledu vyššího stupně soustavy státního zastupitelství opravným prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1, se Ústavní soud v minulosti již několikrát zabýval. Ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 476/04 ze dne 23. 8. 2004 (spolu s ostatními citovanými usneseními Ústavního soudu dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil názor, že "tzv. podnět k dohledu adresovaný nadřízenému státnímu zastupitelství, který má oporu v zákoně o státním zastupitelství (§ 12c a § 12d zákona č. 283/1993 Sb.), není v tomto případě opravným prostředkem ve smyslu zákona o Ústavním soudu". Podobně pak Ústavní soud zhodnotil zvláštní charakter podnětu k dohledu státního zastupitelství například ve věcech sp. zn. I. ÚS 203/03 ze dne 23. 5. 2003; II. ÚS 1631/11 ze dne 27. 7. 2011 a

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2015 ⟪LB:lb_001⟫ Ludvík David, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu