IV.ÚS 1213/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 5/2014-94, proti průtahům v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 22 A 10/2013, spojené s návrhem na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

I. Řízení v části o návrhu směřujícímu proti průtahům v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 22 A 10/2013 se zastavuje. II. V ostatním se ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítají.

I. ÚS 2297/14 ), k níž v právě souzené věci nemá již co dodat a odkazuje na ni.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud v části ústavní stížnosti, kterou vzal stěžovatel zpět, podle ustanovení § 77 za použití ustanovení § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení zastavil. V části ústavní stížnosti týkající se usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud v souladu s ustanovením § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal ani důvod pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele.

II. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v řízení o určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kdy se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu Krajským soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 22 A 10/2013, tedy v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 25. 7. 2012 č. j. MSMT-31538/2012-30/300, ve věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 5/2014-94 návrh stěžovatele na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zamítl.

III. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti mimo jiné uvádí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem. Všechny návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu (v typově stejných případech) totiž na Nejvyšším správním soudě řeší pouze jediný senát, který funguje ve stále stejném složení. Nejvyšší správní soud je motivován skutečností, že vyplácí náhradu nákladů ze svého účtu k zamítnutí návrhu, aby nemusel platit náhradu nákladů řízení. Dále podle stěžovatelova názoru nebyla dodržena přiměřená doba k rozhodnutí, ta totiž měla činit maximálně 10 dnů. Napadené rozhodnutí také není přesvědčivé a je podle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud účastníci nemají k dispozici všechny podklady, ze kterých bude soud při svém rozhodování vycházet.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

IV. ÚS 307/03 ) jako zjevně neopodstatněnou námitku, že ve stěžovatelově případě došlo, jakožto důsledek toho, že v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje ve správním soudnictví již několik let tentýž tříčlenný senát, k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná další svou judikaturu, která se týká stěžovatelových podání v identických či obdobných případech. Ústavní soud v těchto rozhodnutích dále podrobněji připomněl (a případně rozvedl) přiléhavou argumentaci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1212/14,

Ústavní soud v prvé řadě, ve vztahu k části ústavní stížnosti, kterou stěžovatel vzal uvedeným podáním zpět, řízení zastavil.

Ústavní soud následně posoudil obsah té části projednávané ústavní stížnosti, jež se týká usnesení Nejvyššího správního soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Existuje totiž ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Ústavní soud proto musí v této souvislosti zdůraznit, že v obdobné věci stěžovatele (vedené pod sp. zn. III. ÚS 1552/13 ) již shledal (s odkazy na argumentaci v nálezech sp. zn. III. ÚS 232/95 a

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu