IV.ÚS 716/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky PRAGUE INTERNATIONAL TRADING, spol. s r. o., Josefská 1, Praha 1, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Machem, Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1301/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 11 Co 467/2010 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 73 Nc 952/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 645/00 nebo

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. ÚS 523/02 . Dále stěžovatelka v souvislosti s hodnocením důkazů poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/08 . Extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními byly pak důvodem nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 336/00,

Povinná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu zaplacení pohledávky s tím, že dlužná částka byla uhrazena ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce a dále vznesla námitku promlčení. Exekuční titul stanoví splatnost pohledávky oprávněného vůči povinné dnem 30. 9. 1999. Soud věc posoudil podle ustanovení § 387, § 391 odst. 1 a 397 obchodního zákoníku, podle něhož činí promlčecí doba čtyři roky. Povinná měla plnit dle exekučního titulu do 30. 9. 1999, čtyřletá promlčecí lhůta začala běžet od 1. 10. 1999. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 2. 6. 2006, pohledávka oprávněného tak byla nalézacím soudem shledána promlčenou.

Stěžovatelka si proti usnesení soudu prvního stupně podala odvolání, o němž rozhodl odvolací soud tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

V předmětné ústavní stížnosti snesla stěžovatelka celou řadu námitek poukazujících na pochybení obecných soudů. Nejprve přitom upozornila na rozdílné posouzení důvodu pro zastavení exekuce ze strany nalézacího a odvolacího soudu. Zatímco soud prvního stupně exekuci zastavil z důvodu promlčení, soud druhého stupně tak učinil z důvodu zániku závazku splněním. Tento závěr považuje stěžovatelka za překvapivý, neboť úhradou poslední splátky do soudní úschovy dne 30. 7. 2002 dluh rozhodně uhrazen nebyl a nic takového nekonstatoval ani soud prvního stupně. Je tedy zřejmé, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů než těch, pro které soud prvého stupně exekucí zastavil. Ústavně nekonformní postup zde spočívá v neujasnění si, co vlastně je důvodem pro zastavení exekuce, zda promlčení, zaplacení dluhu nebo obojí. Stěžovatelka již v návrhu na nařízení exekuce ze dne 31. 5. 2006 uvedla, že pohledávka nemůže být promlčena z důvodu uvedeného v § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Poslední splátka ve výši 500.000,- byla povinnou složena do úschovy soudu dne 30. 7. 2002 jako jedna ze splátek na předmětný dluh, což z návrhu na přijetí do úschovy vyplývá.

K situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z jiných důvodů než nalézací soud, se vyjádřil v minulosti i Ústavní soud, a to ve věcech pod spisovými značkami III. ÚS 170/01,

IV. ÚS 225/02, I ÚS 336/99 nebo

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. trestním zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Poukazuje-li stěžovatelka na to, jak obecné soudy posoudily povahu sporného právního vztahu, to znamená, zda se tento bude řídit občanským či obchodním zákoníkem, nezbývá než uvést, že výše uvedené spadá nepochybně do pravomoci obecných soudů. I v případě, že by Ústavní soud nazíral na danou problematiku z hlediska podústavního práva, není závěrům obecných soudů čeho vytknout. Z logiky věci je zřejmé, že práva a povinnosti vyplývající z již jednou založeného právního vztahu, nemohou být přizpůsobována podle toho, na koho jsou tato práva právě postupována. Opačný výklad by zakládal nejenom právní nejistotu, ale též prostor pro spekulace účastníků právního vztahu, jenž by mohlo hraničit až se zneužíváním práva jako takového.

Stran překvapivosti soudního rozhodnutí a poučení podle § 118a o. s. ř. lze stěžovatelku odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou již zabýval. Ústavní soud ve vztahu k ustanovení § 118a o. s. ř. v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná. Důvodem je především ta skutečnost, že námitka promlčení byla nastolena na samém počátku soudního řízení a stěžovatelka se k ní dokonce vyjadřovala.

Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že námitka promlčení byla vznesena nejpozději 8. 1. 2009 ing. Sergejem Popovem, pověřeným likvidátorem SEPO-MARKET, s. r. o. Z vyjádření stěžovatelky na č. l. 87 dotčeného soudního spisu jednoznačně vyplývá, že tato dala najevo svůj nesouhlas s právním názorem povinného stran promlčení. Dále z protokolu o jednání ze dne 9. 6. 2010, které se konalo před Obvodním soudem pro Prahu 9, vyplývá, že povinný vznesl ve věci námitku promlčení, pročež obvodní soud jednání odročil, a to za účelem rozhodnutí o námitce promlčení (srov. č. l. 115 předmětného spisu). Na to dne 29. 6 2010 obvodní soud rozhodl tak, že pohledávka věřitele je promlčena. Závěry nalézacího soudu stran promlčení pro stěžovatelku rozhodně nebyly překvapivé, přičemž jí nic nebránilo v tom, aby včas přednesla důkazy svědčící o správnosti její právní argumentace. V souvislosti s posuzováním otázky promlčení lze poukázat na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt.

Podle náhledu Ústavního soudu nelze dát stěžovatelce zapravdu ani v tom smyslu, že by odvolací soud svůj potvrzující rozsudek vystavěl na odlišných právních závěrech, než jak učinil nalézací soud. Ze strany 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že dle jeho názoru se povinný dovolal promlčení, přičemž není důvod k aplikaci korektivu dobrých mravů, jak to umožňuje ustanovení § 3 odst. 1 o. z. Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který poukázal na to, že odvolací soud založil své odůvodnění na širší argumentační základně, když krom promlčení posuzoval i to, zda plněním povinné nemohlo dojít k uznání dluhu. Za příhodný lze označit i závěr Nejvyššího soudu, podle něhož může být námitka promlčení shledána rozpornou s dobrými mravy zcela výjimečně, a to tehdy, pokud to odůvodňují zvláštní okolnosti případu. To se však v projednávaném případě nestalo.

Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Poukazuje-li stěžovatelka na to, že v průběhu dovolacího řízení doložila, že prakticky stejnou právní otázku v souběžném řízení vyřešil jiný senát Městského soudu v Praze opačně, než v daném případě, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jeho úkolem není sjednocování judikatury obecných soudů. Samotný fakt, že dva obecné soudy dospějí na základě shodných okolností případu k rozdílným právním závěrům, je v obecné rovině nežádoucí, nicméně za předpokladu řádného odůvodnění se nejedná nutně o věc protiústavní.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015 ⟪LB:lb_001⟫ Tomáš Lichovník v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu