I.ÚS 3010/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. U., zastoupeného JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou se sídlem Na Krčské stráni 68, 140 00 Praha 4, adresa pro doručování Masarykovo náměstí 60, 250 01 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 12. 2015 č. j. 41 P 80/2011-1214, výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2016 č. j. 41 P 80/2011-1239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 55 Co 186/2016-1268, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 1554/14

Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte".

Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32). Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.

Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016).

V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, že obecné soudy se dostatečně zabývaly všemi aspekty, které jsou z pohledu judikatury Ústavního soudu relevantní pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, resp. pro nenařízení střídavé péče.

Soudy v prvé řadě zohlednily přání nezletilého, které se ostatně projevilo jak ve vyjádřeních nezletilého učiněných v rámci nyní napadeného soudního řízení, tak ve faktickém chování nezletilého, který v rámci předchozí praxe střídavé péče odmítal návštěvy u stěžovatele, resp. se stěžovatelem sám přerušil kontakt (k uvedenému srov. též nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015). Soudy se důvody a motivy chování nezletilého pečlivě zabývaly, zohlednily jeho vyspělost a schopnost formulovat svůj postoj (nezletilému bylo v době rozhodnutí soudu prvého stupně 13 let) a vyhodnotily, že střídavá péče není v zájmu nezletilého. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59). Taktéž podle soudní znalkyně se specializací psychologie je současný postoj nezletilého "závažnou kontraindikací proti dosavadní střídavé výchově".

Je nutno přisvědčit stěžovateli, že samotný argument nedostatečné komunikace mezi rodiči není sám o sobě konstantně v judikatuře Ústavního soudu považován za dostačující k vyloučení střídavé péče. Je tomu však tehdy, pokud se soudy situaci nepokusily zlepšit např. nařízením mediace (srov. např. shora zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, sp. zn. I. ÚS 1554/14, sp. zn. III. ÚS 1206/09 či sp. zn. I. ÚS 2661/10 ). Vyloučení střídavé péče na základě špatné komunikace rodičů je tak výjimečně možné, když ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv. Soud též musí zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32).

V nyní posuzované věci soudy zohlednily neochotu otce k jakékoli komunikaci s matkou, včetně skutečnosti, že tuto neochotu komunikovat i způsob vyjádření této neochoty (např. odmítání převzít věci pro nezletilého přímo z rukou matky) vnímá nezletilý negativně a ovlivňuje to jeho vztah ke stěžovateli. V tomto ohledu nelze závěru obecných soudů nic vytknout, nehledě na to, že nedostatek komunikace mezi rodiči nebyl jediným důvodem rozhodnutí obecných soudů. V rámci řízení navíc proběhly pokusy o zlepšení vztahů, resp. zlepšení komunikace mezi rodiči (mediace, rodinná terapie u psychologa). Sám stěžovatel se však rodinné terapie odmítl zúčastnit z důvodu přítomnosti matky a z mediačního setkání odešel po 10 minutách.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů, ani zde nelze stěžovateli přisvědčit. Soud prvého stupně dostatečně a podrobně zrekapituloval, z jakých skutečností vycházel a jak dospěl ke svým právním závěrům.

Pokud jde o tvrzené opomíjení důkazních návrhů stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že nejde v nyní posuzovaném případě o ústavní vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvého stupně zdůvodnil, proč považuje stav zjištěný dokazováním za dostatečný a proč dalším důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl (s. 10 rozhodnutí soudu prvého stupně).

Obecné soudy provedly dostatečné dokazování, vyšly nejen z přání nezletilého a stanoviska opatrovníka nezletilého, ale též ze zprávy psychologa o rodinné terapii a přístupu otce k ní, zprávy mediátorky, ze dvou znaleckých posudků, resp. výpovědí soudních znalců, ze zprávy Fondu ohrožených dětí o průběhu tzv. asistovaného styku mezi stěžovatelem a nezletilým, ze zápisu z případové konference konané na půdě OSPOD či z výslechu sociální pracovnice Fondu ohrožených dětí.

V samotném hodnocení provedených důkazů Ústavní soud neshledal jakýkoli exces (tj. extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a právními závěry), který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč je v nejlepším zájmu dítěte změnit dosavadní formu výchovy a svěřit nezletilého do péče matky.

Ani námitky stěžovatele vůči neúplnosti, resp. nepoužitelnosti znaleckých posudků nelze považovat za relevantní, když to byl právě stěžovatel, který odmítl se znalci spolupracovat s tím, že požaduje znalecké zkoumání znaleckým ústavem. Stejně tak odmítl účast na případové konferenci.

Lze shrnout, že obecné soudy zohlednily všechna relevantní kritéria plynoucí z rozhodovací praxe Ústavního soudu, zejména pak zhodnotily výchovné prostředí otce i matky, zabývaly se nedostatečnou komunikací mezi rodiči, přičemž se snažily o nápravu, zohlednily stanovisko OSPOD i soudních znalců, aktuální vztah nezletilého ke stěžovateli, přičemž rozhodly v nejlepším zájmu nezletilého a v souladu s jeho přáním. V postupu soudů neshledal Ústavní soud jakýkoli prvek libovůle, který by mohl vést k porušení práva na soukromý a rodinný život stěžovatele.

Ústavní soud se blíže nezabývá výrokem o výši výživného, ani výrokem o styku s nezletilým, neboť vůči nim stěžovatel nevznáší jakoukoli argumentaci, přičemž argumentaci proti těmito výrokům stěžovatel neuplatňoval ani v odvolacím řízení.

Pokud jde o námitky vůči výroku o nákladech řízení (povinnost uhradit část nákladů na znalecké posudky státu), připomíná Ústavní soud, že posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2210/11, přístupné na nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).

V nyní posuzované věci soud prvého stupně dostatečně vyložil, jakým způsobem náklady na znalecké posudky zjistil, přičemž postupovat v intenzích § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledků řízení proti účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u rodičů nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soud dostatečně zdůvodnil, jakým způsobem a proč rozhodl o rozdělení náhrady nákladů řízení vůči státu mezi stěžovatele a matku. Soud dále vyšel z § 17 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění a výše odměny byla soudem stanovena podle § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v platném znění. Skutečnost, že o přiznání znalečného oběma znalcům rozhodl soud později samostatným usnesením, nemá na otázku ústavnosti postupu soudu žádný vliv. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně, jakož i dodatečné usnesení o znalečném, přezkoumal a s námitkami stěžovatele se vypořádal. V postupu soudů i odůvodnění jejich rozhodnutí o nákladech řízení neshledává Ústavní soud jakýkoli zjevný exces, který by ho opravňoval přehodnocovat jejich závěry.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život a právo na péči o děti garantované čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a k porušení čl. 36 Listiny garantující právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nepřezkoumatelná pro absenci náležitostí řádného odůvodnění. Rozhodnutí dle stěžovatele nerespektují judikaturu Ústavního soudu, nesou znaky překvapivosti a svévole.

Stěžovatel napadá výši znalečného přiznaného soudní znalkyni (výrok I. shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9), potažmo zpochybňuje povinnost stěžovatele uhradit náklady znalečného státu.

Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že nedostatek či absence komunikace mezi rodiči může být důvodem vyloučení střídavé péče pouze ve výjimečných případech, a to navíc pokud se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Stěžovatel však zpochybňuje postup soudů a jím nařízená opatření a znalecká zkoumání.

Konkrétně stěžovatel zpochybňuje postupy soudních znalců, kteří v řízení vystupovali, znaleckých zkoumání se odmítl zúčastnit, zpochybňuje závěry znaleckých posudků, resp. jejich vyjádření, vytýká znalcům, že neměli dostatečné podklady pro své závěry ohledně osoby stěžovatele, zpochybňuje odbornost a zkušenosti mediátorky v souvislosti se soudem nařízenou mediací, zpochybňuje postup OSPOD, včetně nařízení rodinné terapie s psychologem, zpochybňuje odbornost psychologa, zpochybňuje též nařízení tzv. případové konference.

Soudy obou stupňů dle stěžovatele veškerá jím navrhovaná opatření a podstatnou část jím navržených důkazů (zejm. znalecký posudek znaleckého ústavu) bez přesvědčivého odůvodnění odmítly a zcela nekriticky převzaly více než sporné závěry soudních znalců či psychologa provádějícího rodinnou terapii. V důsledku svévolného postupu soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ke změně výchovného prostředí má docházet výjimečně, jakož i na to, že názor nezletilého má být sice respektován, nikoliv však na úkor ostatních hledisek rozhodných pro svěření do péče.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016]. Dle judikatury Ústavního soudu platí, že pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní a silné argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu, jakožto s kritérii ústavně relevantními (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu a nejlepšího zájmu dítěte. V nálezu

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017 ⟪LB:lb_001⟫ Kateřina Šimáčková v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu