K výkladu pojmu dobrých mravů dle zákoníku práce (vyplácení odstupného aneb tzv. zlatý padák)

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 7. března 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 ve věci ústavní stížnosti České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křížovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2305/2013-352 vydaným v řízení o žalobě vedlejšího účastníka řízení o zaplacení částky 8 680 000 Kč jakožto jednorázového peněžního plnění sjednaného v manažerské smlouvě pro případ vzdání se vedoucího místa, které zastával u Českých drah, a. s., za účasti Milana Ruttnera jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 a výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 a výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 23 Co 406/2012-386 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

Ústavnímu soudu byla dne 13. 1. 2016 doručena ústavní stížnost ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2305/2013-352 (dále také jen "napadený rozsudek Nejvyššího soudu") byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 23 C 228/2009, a to tak, že žaloba vedlejšího účastníka o 8 680 000 Kč byla zamítnuta. Žaloba byla zdůvodněna zejména tím, že vedlejší účastník působil u stěžovatele ode dne 1. 5. 2008 ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a se stěžovatelem uzavřel manažerskou smlouvu, ve které bylo ujednáno, že vedlejšímu účastníkovi, jestliže se vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě, náleží jednorázová peněžní úhrada ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění, na která vznikl vedlejšímu účastníkovi nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy vedlejší účastník zastával vedoucí místo (dále jen "odstupné"). Vedlejší účastník se vzdal svého vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a vyzval stěžovatele k vyplacení jednorázové peněžité náhrady ve výši shora uvedené žalované částky, stěžovatel však odmítl požadované plnění poskytnout.

Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310 zamítl žalobu vedlejšího účastníka s odůvodněním, že danou problematiku je nutné hodnotit v souladu s § 14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce" nebo "zák. práce"), podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. S poukazem na to, že vedlejší účastník se vzdal funkce téměř bezprostředně po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty a dále na to, že za stavu, kdy stěžovatel dosáhl největší hospodářské ztráty v historii, inicioval vedlejší účastník zvýšení výdajů na odstupné vrcholného managementu, městský soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že výkon práva vedlejšího účastníka na výplatu odstupného nelze pokládat za souladný s dobrými mravy.

Jak je již výše uvedeno, tento rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, který je odůvodněn mimo jiné tím, že z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání vedlejšího účastníka nebylo dosažení zaplacení jeho pracovněprávní pohledávky, ale - aniž by vedlejší účastník sledoval smysl a účel splnění dluhu stěžovatele - přímý úmysl způsobit stěžovateli újmu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze kterého podle dovolacího soudu vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.

Poté ve věci znovu rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem I potvrdil co do částky 6 516 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8 680 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze k uvedenému "potvrzujícímu" výroku pod bodem I uvedl, že právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, je pro městský soud v tomto konkrétním případě závazný a podle daného právního názoru ze strany vedlejšího účastníka nebyl prokázán úmysl způsobit stěžovateli výkonem svého subjektivního práva škodu. Co do zbývající částky 2 164 000 Kč Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vedlejšího účastníka co do zbývající částky vyhověl rozsudkem ze dne 26. 5. 2016 č. j. 23 C 228/2009-488, proti kterému podal stěžovatel odvolání, přičemž řízení bylo následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016 č. j. 23 Co 430/2016-538 přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti.

Dovolání stěžovatele proti výroku I napadeného rozsudku Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 (dále jen "napadené usnesení Nejvyššího soudu"), neboť je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, na kterou prostřednictvím výčtu několika rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje. Nejvyšší soud v odůvodnění rovněž konstatoval, že dovozuje-li stěžovatel, že nárok vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, vychází též z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny. Tímto postupem stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení věci; ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudů, a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

II. Rekapitulace ústavní stížnosti

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v dovolání proti napadenému rozsudku městského soudu uvedl jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a tento důvod přípustnosti podrobně zdůvodnil, včetně odkazu na příslušnou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení na tuto dovolací námitku nijak nereagoval a dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud se v napadeném usnesení podle stěžovatele dále dostatečně nevypořádal ani s dalšími relevantními námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání.

V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele zatížena extrémním rozporem s požadavkem ústavnosti spočívajícím ve flagrantně nesprávném právním posouzení věci, neboť obsah zásady dobrých mravů byl omezen na případy, kdy je výkon práva veden úmyslem poškodit jiného. Takový výklad 1. byl v těchto napadených rozhodnutích odůvodněn judikaturou vycházející z právní úpravy zákoníku práce ve znění, které se na posuzovanou věc neaplikuje a které neobsahovalo výslovné pravidlo zákazu výkonu pracovněprávních práv v rozporu s dobrými mravy (jako v rozhodné právní úpravě), ale rozdílný institut zákazu zneužití subjektivního práva; dále 2. je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a obecně chápaným obsahem zásady dobrých mravů a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 649/05 [sic - pozn. red.: správně usnesení sp. zn. III. ÚS 649/05 ze dne 3. 5. 2006 (U 6/41 SbNU 601)], rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 a ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ve kterých je vysloven závěr, že pro posouzení otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy není otázka zavinění, tudíž ani úmyslu jednajícího, relevantní; a 3. je založen na výkladu pojmu dobrých mravů, který není jednotný pro celé soukromé právo včetně pracovního práva, čímž se dostává do rozporu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "nový občanský zákoník").

Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2305/2013-352, poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373).

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že otázku "dobrých mravů" v projednávané věci vyložil v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu a při zaujetí svého názoru vycházel z ustálené judikatury dovolacího soudu. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu a ve snaze cestou ústavní stížnosti přijatý právní názor zvrátit se "snaží dokázat", že je "dovolacím soudem rozhodována rozdílně". Za tím účelem používá účelové argumenty a citáty z rozhodnutí, často vytržené z kontextu. Výsledkem má být akceptování pojetí "dobrých mravů" prosazovaných stěžovatelem ze strany Ústavního soudu.

V projednávané věci nemůže podle Nejvyššího soudu zůstat stranou pozornosti, že stěžovatel je zaměstnavatelem a že se snaží prokázat, že to byl jeho zaměstnanec, který jedná v rozporu s "dobrými mravy", když požaduje plnění, k němuž se zaměstnavatel zavázal. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (žalobci) se současně chová stěžovatel stejně, jako by byl členem jeho statutárního orgánu a jako by způsobil (zavinil) jeho "nepříznivé hospodářské výsledky". Vedlejší účastník sice u stěžovatele působil jako "vrcholový manager", ale byl - a to je rozhodující - jeho zaměstnancem; zaměstnavateli je přitom zakázáno, aby na zaměstnance přenášel riziko z výkonu závislé práce a aby vůči němu uplatňoval finanční postihy, ledaže by požadoval náhradu škody, za niž mu zaměstnanec podle zákona odpovídá. Výkladem pojmu "dobrých mravů" podaným v ústavní stížnosti se stěžovatel snaží dosáhnout stejných cílů, které mu jsou jinak (jako zaměstnavateli ve vztahu ke svým zaměstnancům) zakázány. Ústavnímu soudu Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí je zřejmé, že jako soud odvolací při právním posouzení vycházel z výslovně formulovaného právního názoru dovolacího soudu, jehož stanoviskem a právním názorem byl odvolací soud vázán, na což poukazoval ve svém rozhodnutí, když mu již nepříslušelo vyjadřovat polemiku s právním názorem dovolacího soudu a odkazovat na ústavněprávní rozměr sporu, aplikaci obecné zásady dobrých mravů vyplývající z předchozího § 14 zákoníku práce i § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"). Z korektivu dobrých mravů, i ve smyslu judikaturní činnosti Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v obdobných sporech, vycházel odvolací soud ve svém předchozím zamítavém rozsudku ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310, který byl však dovolacím soudem pro nesprávné právní posouzení následně zrušen v záhlaví uvedeným rozsudkem.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v případě, kdy dovolací soud ve své dlouhodobé a ustálené judikatuře řešil definici zneužití práva jakožto přímý úmysl způsobit uplatněním svého práva škodu druhé straně v rozporu s dobrými mravy, a kdy tedy předmětná judikatura, proti jejímuž použití brojí stěžovatel, se při výkladu daného ustanovení zaobírá i obecným korektivem dobrých mravů, je namístě tuto judikaturu aplikovat i na případy, kdy dochází k obecnému soudu o tom, zda určité jednání (či v tomto případě nárok) je, či není v rozporu s dobrými mravy.

Navíc není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by závěr plynoucí z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99 měl být překonán novou právní úpravou. Ke stejnému závěru, jako v citovaném rozhodnutí, dospěl dovolací soud totiž celkem již v 70 rozhodnutích, na která vedlejší účastník ve svém vyjádření odkazuje, vztahujících se k právní úpravě jak před novelou zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 46/2004 Sb., tak po ní, a dokonce i podle nového zákoníku práce. V této souvislosti vedlejší účastník dodává, že tato dlouhodobá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu obstála i při ústavněprávní revizi ze strany Ústavního soudu, jenž její předmětný závěr přebral.

Nelze tedy podle vedlejšího účastníka v žádném případě dojít k závěru, že by se v mezidobí rozhodovací praxe Nejvyššího či Ústavního soudu jakkoliv měnila, ba dokonce byla překonána. Bezpředmětná je proto i námitka stěžovatele o rozporu s aktuální a předchozí judikaturou dovolacího soudu potažmo i Ústavního soudu. V tomto případě totiž závěry rozsudku, které ve své ústavní stížnosti cituje stěžovatel, mohou obstát i ve světle vedlejším účastníkem citované dlouhodobé ustálené judikatury a tato rozhodnutí se vzájemně nepopírají, nevylučují se ani si neprotiřečí.

Přitom stěžovatelem uvedený argument, že otázku souladu výkonu práva s dobrými mravy je třeba posuzovat bez ohledu na zavinění, podložený např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 25 Cdo 4209/2011, nelze aplikovat na uvedený případ, a to nejen s ohledem na to, že se v tomto případě jednalo o velmi zvláštní situaci, kterou nelze zobecňovat, ale také proto, že se v daném případě nejednalo o pracovněprávní vztah. Rovněž ve stěžovatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 29 Odo 828/2003 sice dovolací soud řešil případ osoby domáhající se plnění v rozporu s dobrými mravy, šlo ale o člena dozorčí rady, tedy o člena orgánu obchodní společnosti v obchodněprávním vztahu, nikoliv o pracovněprávní vztah řešený podle pravidel zákoníku práce a podle zásad pracovního práva, mezi něž lze řadit též zásadu zákazu přenosu rizika závislé práce na zaměstnance a ochranu zaměstnance.

Konečně k argumentu stěžovatele, podle kterého napadený rozsudek Nejvyššího soudu nevykládá pojem "dobrých mravů" jednotně se zbytkem soukromého práva a nereflektuje přechodná ustanovení nového občanského zákoníku, vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že vzhledem k rozsáhlému dokazování, které bylo v celém předmětném sporu provedeno, kdy byla detailně hodnocena otázka souladu s dobrými mravy uplatňovaného nároku, je zcela nepochybné, že by se soudy v případě existence jakéhokoliv podezření, že by se ze strany vedlejšího účastníka mohlo jednat o nepoctivé jednání, touto otázkou detailně zabývaly.

Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření Ústavnímu soudu navrhuje, aby vydal usnesení, kterým ústavní stížnost stěžovatele odmítne, nebo nález, kterým ji zcela zamítne. A současně, aby Ústavní soud rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel v úvodu své repliky stručně rekapituluje svoji ústavní stížnost a v podrobnostech na ni odkazuje. K vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že městský soud v napadeném rozsudku již musel konstatovat, že s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu nemůže při posuzování otázky dobrých mravů přihlížet k jiným skutečnostem a musí vycházet pouze z toho, zda byl prokázán úmysl vedlejšího účastníka způsobit jiné osobě škodu.

K tvrzení Nejvyššího soudu o pojetí dobrých mravů prosazovaném stěžovatelem stěžovatel uvádí, že neprosazuje žádné "své pojetí" dobrých mravů, nýbrž obsah, který pojmu "dobré mravy" skutečně náleží, který však některé senáty Nejvyššího soudu ve své rozhodovací praxi deformovaly oproti jeho skutečnému významu. K dalšímu tvrzení Nejvyššího soudu, že se stěžovatel výkladem "dobrých mravů" snaží dosáhnout přenesení rizika z výkonu závislé práce ze zaměstnavatele na zaměstnance a nedovoleně tak uplatňuje jiný finanční postih vůči zaměstnanci než náhradu škody, stěžovatel uvádí, že rozsah uplatňování finančních postihů na zaměstnance a přenesení rizika výkonu závislé práce na zaměstnance nejsou posuzovanou otázkou, neboť tou je otázka, zda lze zásadu "dobrých mravů" omezovat pouze na úmyslné zneužití práva.

K výčtu rozhodnutí Nejvyššího soudu, obsaženému ve vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatel uvádí, že nikdy nezpochybňoval, že existují rozhodnutí Nejvyššího soudu (primárně senátu 21), v nichž se objevuje věta, o kterou v napadené věci Nejvyšší soud opřel svůj právní názor. Zároveň však podrobně vysvětlil, proč z daných rozhodnutí nelze vycházet a proč je daný právní názor nesprávný, což potvrzují podle stěžovatele jak rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, tak rozhodnutí Ústavního soudu a odborná literatura, a odkázal přitom na svoji ústavní stížnost. Jestliže vedlejší účastník tvrdí, že rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, na které stěžovatel poukazuje, se netýká pracovněprávního vztahu, opomíjí tím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, které se týká přímo výkladu dobrých mravů v pracovněprávních vztazích.

IV. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že ačkoliv stěžovatel, alespoň formálně v petitu své ústavní stížnosti, brojí proti oběma výrokům napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, podal své dovolání toliko proti jeho výroku I, neboť výrokem II bylo stěžovateli co do částky 2 164 000 Kč vyhověno a rozsudek prvního stupně se v tomto rozsahu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Za shora uvedeného stavu, kdy věc v této části není pravomocně skončena, přičemž je odvolací řízení o ní přerušeno, tak v poměru k výroku II napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zatím nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, které zákon připouští (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a tudíž je třeba v uvedeném rozsahu ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Proto byla v této části jako taková podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Ústavní stížnost je dále nepřípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Jedná se totiž o kasační rozhodnutí, jež zásadně nelze považovat za konečné rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výjimku by bylo možné připustit pouze za předpokladu, že by jeho zrušení bylo nezbytné k tomu, aby mohla být v konkrétní věci poskytnuta ochrana ústavně zaručeným základním právům a svobodám stěžovatele [srov. nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V; nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 (N 202/71 SbNU 385), bod 23]. V daném případě tomu tak ale není. I kdyby totiž právní závěry obsažené v tomto rozsudku byly důvodem, pro který došlo ze strany obecných soudů k porušení základních práv a svobod, k jejich ochraně by postačovalo zrušení navazujících rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 (N 220/75 SbNU 475)].

Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a výrok I napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, vyčerpal stěžovatel všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla v tomto rozsahu shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala i ostatní zákonem předepsané formální náležitosti, přistoupil Ústavní soud v rozsahu, ve kterém byla přípustná, k jejímu meritornímu projednání.

V. c) Porušení práva na spravedlivý proces

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu nemůže z ústavněprávního pohledu obstát napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části, ve které městský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, musel rozhodnout v neprospěch stěžovatele. Uvedený závazný právní názor - kterým Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vyslovil, že ze zjištěného skutkového stavu nelze coby podmínku pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání vedlejšího účastníka byl přímý úmysl způsobit stěžovateli újmu - vychází z interpretace § 14 odst. 1 zákoníku práce, která, jak vyplývá ze shora uvedeného, vybočuje ze standardů výkladu, a tím i z mezí ústavnosti. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že pokud jde o závěr obecných soudů ohledně subjektivní stránky jednání vedlejšího účastníka, Nejvyšší soud ani Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích nijak nevypořádaly se skutkovým zjištěním městského soudu, že to byl sám vedlejší účastník, kdo předložil návrh na odměňování vedoucích zaměstnanců představenstvu stěžovatele ke schválení, včetně odstupného pro náměstky generálního ředitele stěžovatele.

Vedle skutečnosti, že vedlejší účastník po nástupu do práce u stěžovatele inicioval zvýšení výdajů za odstupné, považuje Ústavní soud, v souvislosti s posouzením otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 14 odst. 1 zákoníku práce, za významné poukázat i na další skutková zjištění městského soudu. Zejména jde o zjištění, podle kterých vedlejší účastník postupoval uvedeným způsobem v době, kdy byl stěžovatel v dlouhodobé ztrátě, přičemž své funkce se vedlejší účastník vzdal na základě vlastní úvahy, a to téměř bezprostředně po uplynutí 12měsíční lhůty, kdy mu nárok na odstupné v daném rozsahu vznikl (strana 6 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. 23 Co 406/2012-310). Takto zjištěný skutkový stav nedovoloval ve světle shora uvedeného obecným soudům učinit právní závěr o tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo, s odkazem na neprokázání jeho zavinění, v rozporu s dobrými mravy, a to způsobem, jakým k tomuto závěru obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem I napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože dovolací soud porušenému ústavnímu právu stěžovatele následně neposkytl ochranu a pokračoval v jeho porušení, jež bylo založeno předchozím napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu - a to i přes to, že stěžovatel ve svém dovolání poukázal na již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, podle jehož závěru není porušení dobrých mravů podmiňováno úmyslným jednáním, a dokonce ani zaviněním v jakékoliv formě - bylo nutné zrušit také napadené usnesení Nejvyššího soudu. Naopak ke zrušení napadeného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud přistoupit nemusel, neboť k ochraně porušeného základního práva stěžovatele postačuje zrušení výroku I navazujícího napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který bude ve svém dalším rozhodování v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu.

Z uvedeného vyplývá, že závěr učiněný v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze kterého vychází judikatura dovolacího soudu, na niž je odkazováno v odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, se týká zákazu zneužívání výkonu práv a povinností podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2000, které pojem "dobré mravy" výslovně neobsahovalo. Lze proto přisvědčit stěžovateli, že z citovaného názoru Nejvyššího soudu obsaženého v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 992/99 by bylo možné požadavek úmyslu pro jednání v rozporu s dobrými mravy dovozovat jen v případě, pokud by jednání v rozporu s dobrými mravy a zneužití práva byly pojmy s totožným významem. Jde však o dvě relativně samostatné skutkové podstaty, které lze uplatnit samostatně (srov. Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl I. Vydání 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, komentář k ustanovení § 3). Ostatně sám zákonodárce, stanovil-li v § 261 odst. 3 zákoníku práce, že škodu je povinen nahradit zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům, připouští i takové jednání proti dobrým mravům, které není úmyslné (obdobně § 265 odst. 1 zákoníku práce).

S ohledem na předchozí část odůvodnění, podle které pojem "dobrých mravů", resp. zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce a § 3 odst. 1 občanského zákoníku mají stejný význam, dospívá Ústavní soud k dalšímu dílčímu závěru, že ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu je otázka podmínky zavinění pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uplatňuje neodůvodněně rozdílnou interpretaci institutu dobrých mravů obsaženého v dotčených ustanoveních. Přitom v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu uplatněná interpretace § 14 odst. 1 zákoníku práce, podle které je úmysl v jednání podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, je zjevným a neodůvodněným vybočením ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčeného právního institutu [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ve světle shora uvedeného činí Ústavní soud dílčí závěr, že není důvod odlišovat význam stejného pojmu "dobré mravy", resp. jejich porušení, jak je upraveno v § 3 odst. 1 občanského zákoníku a § 14 odst. 1 zákoníku práce. Takové odlišování vede k rozporu se zásadou vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu.

VI. Závěr

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I - kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012 č. j. 23 C 228/2009-236 ve výroku o věci samé co do částky 6 516 000 Kč potvrzen - a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Úkolem Městského soudu v Praze bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané odvolání a náležitě se vypořádat se zjištěným skutkovým stavem, přičemž při posuzování toho, zda jde o výkon práva v rozporu s "dobrými mravy" je vázán právním názorem, že zavinění jednajícího není podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na to, že význam pojmu "dobré mravy" je v § 14 odst. 1 zákoníku práce stejný jako v § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a naopak nelze význam tohoto pojmu ztotožňovat s významem pojmu "zneužití práva".