IV.ÚS 914/17

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 985/2016-379, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2015 č. j. 15 Co 119/2015-325 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2014 č. j. 53 C 53/2011-274, za účasti A. Nejvyššího soudu, B. Krajského soudu v Brně a C. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti 1.VUES Brno, s. r. o., se sídlem v Brně, Mostecká 992/26 a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I.

V ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2017 Alžběta Pezoldová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů, vydanými v řízení proti žalovaným 1. VUES Brno s. r. o., a 2. České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnictví, byla porušena práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Stěžovatelka současně navrhla přednostní projednání věci s tvrzením, že s ohledem na tzv. restituční tečku, jejíž účinnost se blíží (s účinností od 1. 7. 2018 bude ukončeno vydávání náhradních nemovitostí oprávněným osobám za nemovitosti nevydané z důvodu překážek dle ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb.), je třeba, aby o jejím restitučním nároku bylo rozhodnuto co nejdříve.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 6. 11. 2014 rozsudkem č. j. 53 C 53/2011-274 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí v k. ú. Zábrdovice, obci Brno, a toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno ze dne 16. 2. 20101 č. j. 1264/94/1-RN, zamítl (výrok I). Nalézací soud dospěl k závěru, že u předmětných nemovitostí došlo k přechodu majetku na stát dnem 13. 8. 1947, kdy nabyl účinnosti zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi Českou. K zániku vlastnictví tedy došlo před 25. 2. 1948, a tedy se na něj nevztahují restituční předpisy.

Dne 10. 11. 2015 rozsudkem č. j. 15 Co 119/2015-325 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 11. 2014 č. j. 53 C 53/2011-274 potvrdil (výrok I) s odůvodněním, že nalézací soud rozhodl věcně správně, pokud návrh žalobkyně zamítl, neboť v projednávané věci k přechodu majetku právního předchůdce žalobkyně na stát došlo mimo rozhodné období upravené restitučními zákony.

Dne 24. 11. 2016 usnesením č. j. 28 Cdo 985/2016-379 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2015 č. j. 15 Co 119/2015-325 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu nalézacího), dle něhož došlo-li k přechodu předmětného majetku právního předchůdce žalobkyně na stát dnem 13. 8. 1947 na základě zákona č. 143/1947 Sb., je vyloučeno, aby na tento přechod byl použit zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu.

III.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že Ústavní soud překonal svoji dřívější judikaturu, týkající se restitucí a jiných majetkových nároků restituentů a oprávněných vlastníků, a poukázala na jeho nálezy ze dne 2. 8. 2016, sp. zn.

I. ÚS 3943/14 a ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14, a to z důvodů již stěžovatelce sdělených v usnesení sp. zn. II. ÚS 312/17.

Podstatou ústavní stížnosti tudíž byl nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci v civilním řízení obecnými soudy všech stupňů. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo.

Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.

Důvody, pro které nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky obecných soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva a jeho zprávu ze dne 29. 11. 2002 č. CCPR/C/76/D/757/1997, a uvedla, že Česká republika je povinna ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy legální a legitimní rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva respektovat a zajistit jejich naplnění. Obecné soudy se však dle jejího přesvědčení dopustily libovůle a porušily právo na spravedlivý proces tím, že nedostály své povinnosti dané ustanovením § 132 o. s. ř. ve vztahu k hodnocení důkazů, ačkoliv je evidentní, že zákon č. 143/1947 Sb. byl "prachsprostou krádeží", která nemá v našich prvních dějinách obdoby, jak to vyjádřil Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 13. 4. 2016 č. j. 22 C 175/2014-159 vydaném v její věci.

Stěžovatelka se domáhá ochrany též z hlediska práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 a obecným soudům vytkla, že tento aspekt úplně přehlédly.

Stěžovatelka dále podrobně polemizovala s citovaným zákonem č. 143/1947 Sb. a poukázala na konkrétní okolnosti jeho přijetí a cíle jím sledované. Polemizovala i s dosavadní judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu, dle níž k přechodu majetku na stát došlo již účinností tohoto zákona, a navrhla, aby Ústavní soud přehodnotil tuto dosavadní judikaturu tak, aby na citovaný zákon bylo pohlíženo jako na protiústavní, neurčitý a neaplikovatelný akt.

Závěrem stěžovatelka namítla, že ačkoliv jsou pozemkové knihy a zemské desky v jiných restitučních řízeních jako důkazy běžně přijímány a respektovány, v jejím případě obecné soudy knihovní vložku pominuly, a to bez přesvědčivého odůvodnění.

IV.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně složení senátu rozhodujícího ve věci. Poté, co soudce zpravodaj Jaromír Jirsa vznesl pochybnost o tom, zda nejsou dány důvody jeho případného vyloučení z projednávání a rozhodnutí ve věci z důvodu jeho osobního přátelského vztahu k advokátu JUDr. Petru Medunovi, právnímu zástupci stěžovatelky, rozhodl III. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 10. 5. 2017 č. j.

IV. ÚS 914/17-41, že soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského ze dne 15. 5. 2017 byl soudcem zpravodajem určen soudce Jan Musil.

Podle ustanovení § 9 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu (vyvěšeného na úřední desce i na webových stránkách www.usoud.cz) se stal namísto vyloučeného soudce Jaromíra Jirsy zastupujícím soudcem ve věci předseda III. senátu Jan Filip.

V. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přes obšírnou argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od své dosavadní rozhodovací praxe v obdobných věcech stěžovatelky, ve vztahu ke stěžovatelce, naposledy představované usnesením ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 312/17 . Proto mu nezbývá než opakovat, že většinou ze stěžovatelkou vznesených argumentů se již zabýval v jiných věcech stěžovatelky. Nehledal ani důvod k přehodnocení svého dosavadního přístupu ve světle svých citovaných nálezů ze dne 2. 8. 2016 zn.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017 ⟪LB:lb_001⟫ Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu