I.ÚS 88/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy senátu JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti:

1. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 319/2017 ze dne 27. 9. 2017

2. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 287/2017 ze dne 19. 10. 2017

3. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 265/2017 ze dne 19. 10. 2017

4. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 244/2017 ze dne 30. 10. 2017

5. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 256/2017 ze dne 3. 11. 2017

6. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 332/2017 ze dne 20. 11. 2017

7. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 316/2017 ze dne 20. 11. 2017

8. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 335/2017 ze dne 25. 10. 2017

9. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 258/2017 ze dne 25. 10. 2017

10. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 392/2017 ze dne 27. 11. 2017

11. usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 396/2017 ze dne 24. 11. 2017

12. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 380/2017 ze dne 25. 10. 2017

13. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 391/2017 ze dne 25. 10. 2017

14. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 375/2017 ze dne 25. 10. 2017

15. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 382/2017 ze dne 25. 10. 2017

16. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 362/2017 ze dne 27. 9. 2017

17. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 370/2017 ze dne 31. 10. 2017

18. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 390/2017 ze dne 31. 10. 2017

19. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 419/2017 ze dne 28. 11. 2017

20. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 418/2017 ze dne 25. 10. 2017

21. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 169/2017 ze dne 12. 10. 2017

22. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 322/2017 ze dne 2. 11. 2017

23. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 173/2016 ze dne 16. 3. 2016

24. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 338/2017 ze dne 31. 10. 2017

25. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 463/2017 ze dne 21. 11. 2017

26. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 307/2017 ze dne 31. 10. 2017

27. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 256/2017 ze dne 2. 11. 2017

28. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 464/2017 ze dne 28. 11. 2017

29. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 356/2017 ze dne 28. 11. 2017

30. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 419/2017 ze dne 31. 10. 2017

31. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 862/2016 ze dne 14. 11. 2017

32. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 1073/2016 ze dne 14. 11. 2017

33. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 378/2017 ze dne 6. 12. 2017

34. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 435/2017 ze dne 5. 12. 2017

35. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 180/2017 ze dne 24. 10. 2017

36. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 328/2017 ze dne 7. 11. 2017

37. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 Co 327/2017 ze dne 19. 10. 2017

38. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 313/2017 ze dne 25. 10. 2017

39. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 420/2017 ze dne 25. 10. 2017

40. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 394/2017 ze dne 14. 11. 017

41. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 110/2017 ze dne 21. 9. 2017, takto:

I. Řízení o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 862/2016 ze dne 24. 10. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 463/2017 ze dne 21. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 173/2016 ze dne 16. 3. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017; usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Co 1073/2016 ze dne 29. 11. 2016 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2017, se zastavuje. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

I Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce.

II Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl dne 8. 1. 2013 jmenován soudním exekutorem a převzal exekutorský úřad Plzeň-jih, který prováděl velký počet exekucí pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky podala žádost o změnu exekutora podle ustanovení § 44b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), a to se souhlasem obou exekutorů, tedy stěžovatele a nově zvoleného exekutora Mgr. J. Homoly. Nově zvolený soudní exekutor Mgr. Homola v napadených řízeních vydal rozhodnutí, podle nichž se stěžovateli vůči oprávněné náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora nepřiznávají. K odvolání stěžovatele shora jmenované soudy rozhodnutí soudního exekutora ústavní stížností rozporovanými usneseními posléze potvrdily.

Stěžovatel uvádí, že vyslovil souhlas s touto změnou, neboť očekával přiznání odměny ve stejné výši jako při zastavení exekuce a náklady exekuce v paušální výši (§ 44b exekučního řádu), což údajně odpovídalo i dosavadní judikatuře. Ke změně v rozhodování soudů došlo po vydání usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 17 Co 379/2015, který začaly krajské soudy respektovat a stěžovateli odměnu vůči oprávněné nepřiznávají.

Stěžovatel zejména tvrdí, že pokud by věděl, že souhlasem se změnou exekutora se připravil o možnost dosažení předmětných příjmů, nikdy by tak neučinil. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14, z něhož plyne, že odměna přiznaná stěžovateli není protiústavní nebo nespravedlivá. Stěžovatel namítá rovněž porušení práva na zákonného soudce, neboť Mgr. J. Homola nevydává příkazy k úhradě nákladů exekuce, o námitkách vůči nimž by rozhodovaly okresní soudy, ale vydává usnesení s možností podání odvolání ke krajským soudům, které jsou vázány uvedeným judikátem krajského soudu. Tento judikát, podle něhož ve shora popsaném případě změny exekutora nenáleží původnímu exekutorovi žádná odměna, vyjma náhrady skutečně vynaložených hotových výdajů exekuce, považuje stěžovatel za rozporný s dikcí zákona.

Stěžovatel uvádí, že se v žádném případě neztotožňuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými v usneseních sp. zn. III. ÚS 3443/16 a

II. ÚS 3324/17, přičemž od přijatých závěrů nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Na závěry přijaté v uvedených věcech v podrobnostech odkazuje a ve stručnosti uvádí následující.

V rámci ústavněprávního přezkumu v projednávané věci není dán prostor k revizi právního závěru vysloveného v rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 379/2015 (nadto petrifikovaného jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), že náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora, které hradí oprávněný podle ustanovení § 44b odst. 5 exekučního řádu, jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny soudního exekutora, nikoli odměna exekutora ani paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.

Dovolává-li se přitom stěžovatel té části dispozice § 44b exekučního řádu, podle které má nárok na odměnu ve výši, jež by mu byla přiznána v případě zastavení exekuce, postačí připomenout, že v případě, kdy je exekuce zastavována ve stádiu, kdy soudní exekutor (dosud) žádnou finanční částku nevymohl, je základem pro určení jeho odměny částka nulová, přičemž je rovněž namístě vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které soudnímu exekutorovi skutečně vznikly (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ). Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelovo legitimní očekávání zasaženo být nemohlo, jelikož při zastavení exekuce by mu taktéž měla být přiznána pouze náhrada prokázaných hotových výdajů. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že v předmětných řízeních exekuci fakticky prováděl a vymohl nějakou finanční částku.

Ústavní soud klíčový právní závěr exekučních soudů, podle kterého má stěžovatel nárok pouze na prokázané (doložené) náklady související se změnou soudního exekutora, neshledává ústavně nesouladným, a to i přesto, že Ústavní soud v minulosti ve svém usnesení (nikoli tedy v nálezu) v rámci ústavněprávního přezkumu připustil jako možný i opačný právní názor. Za situace, kdy různé soudy dospějí k odlišné interpretaci právní normy, přičemž oba výklady obstojí v testu ústavnosti, Ústavnímu soudu nepřísluší role konečného arbitra, jenž by indikoval, které z ústavně souladných řešení považuje za správné či "správnější".

K námitce ohledně porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 55c odst. 2 exekučního řádu platí, že o odvolání proti rozhodnutí exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud. Pokud tedy proti usnesením soudního exekutora Mgr. J. Homoly rozhodovaly krajské a nikoliv okresní soudy, nevidí Ústavní soud žádný rozumný důvod k domněnce, že by k tomuto rozhodování zjevně nebyly příslušné a že by tímto rozhodováním dokonce mohlo dojít k odnětí zákonného soudce stěžovateli. Stejně tak neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovozovat z hypotetické úvahy, že by v případě rozhodování o námitkách proti exekučním příkazům okresními soudy mohlo dojít pro stěžovatele k příznivějšímu rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

IV. ÚS 1772/17,

I. ÚS 1771/17,

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Tomáš Lichovník ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu