IV.ÚS 614/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. J. K., advokáta a B. obchodní společnosti DIAG HUMAN SE, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, společně zastoupených JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. prosince 2017 č. j. 7 VZN 1563/2012-1816, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, se sídlem Praha 5, pošt. schr. 41/NCOZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Ústavní soud obdržel dne 15. února 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. K. a obchodní společnost DIAG HUMAN SE (dále jen "stěžovatelé" nebo "žadatelé") domáhají zrušení v záhlaví označeného vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání správnosti rozhodovacích aktů státní moci.

II. ÚS 3526/16 . V prvé z uvedených věcí totiž Ústavní soud řešil situaci, kdy v přípravném řízení byla provedena domovní prohlídka a v souvislosti se zajištěním naplnění jejího účelu byl stěžovatel vyzván k vydání dvou mobilních telefonů, neboť panovala důvodná obava, že by těchto mohl stěžovatel užít ke zmaření účelu domovní prohlídky. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti brojil proti zákonnosti domovní prohlídky a domáhal se nahlédnutí do spisu.

Ve druhé z uvedených věcí se pak Ústavní soud zabýval velice specifickou situací, kdy se nahlédnutí do spisu domáhali rodiče zesnulého dítěte, okolnosti jehož úmrtí byly prověřovány policejním orgánem. Ústavní soud v tomto případě shledal na straně rodičů zájem na nahlédnutí do spisu, a to z důvodu ochrany jejich rodičovských práv, a to dokonce i v situaci, kdy tito ve své žádosti o nahlédnutí do spisu výslovně neuvedli, které ze svých rodičovských práv hodlají uplatnit.

V projednávané věci je však situace odlišná, neboť stěžovatelé jako prvotní právo, od něhož odvíjejí své oprávnění nahlédnout do spisu (právo bránit se proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím, která měla za následek zásah do jejich základních práv a svobod), odvozují od existence nezákonného či nesprávného rozhodnutí, které vedlo k zásahu do základních práv či svobod. Aby však takový požadavek stěžovatelů bylo možno považovat za důvodný, bylo by nejprve třeba identifikovat ono základní právo nebo svobodu, do něhož bylo v daném trestním řízení zasaženo a jehož ochranu stěžovatelé hodlají uplatnit v předepsaném řízení. To však stěžovatelé, jak je zřejmé z odůvodnění přípisu policejního orgánu a z vyrozumění státního zástupce, dostatečně kvalifikovaným způsobem neučinili.

Co se týče tvrzení o zásazích do základních práv stěžovatele J. K., pak je Ústavní soud přesvědčen, že tato tvrzení nejsou dostatečně přesvědčivě podložena a policejní orgán a posléze i státní zástupce nijak nepochybili, pokud žádosti stěžovatele o nahlédnutí do spisu nevyhověli. Stěžovatel tvrdí zásah do svých shora označených základních práv z důvodu nezákonného trestního stíhání, avšak Ústavní soud takovou výhradu nepovažuje za opodstatněnou (jak podrobně rozvede níže v pasáži věnující se otázce práva na spravedlivý proces). Na tomto místě lze toliko odkázat na podrobnou argumentaci státního zástupce k této výhradě, kterou Ústavní soud rekapituloval již v narativní části tohoto usnesení, a proti níž stěžovatel dalších protiargumentů fakticky nevznáší. Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že tvrdil-li stěžovatel (mimo jiné) i porušení práva na účinné vyšetřování, tato argumentace je nepřiléhavá, neboť v trestním řízení vystupoval stěžovatel v pozici podezřelého, nikoliv poškozeného (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14).

Jde-li o otázku porušení práva na spravedlivý proces, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že ani v tomto směru neshledal žádného pochybení. Stěžovatelé především argumentovali, že trestní řízení bylo v projednávané věci vedeno nezákonně a nátlakově. Jak se však z odůvodnění vyrozumění státního zástupce (viz stranu 4) a ostatně i z argumentace stěžovatelů podává, orgány činné v trestním řízení prověřovaly v dané věci trestní oznámení, dle něhož měl být spáchán trestný čin, který byl zprvu kvalifikován a prověřován jako pokus trestného činu podvodu dle § 21 ve spojení s § 209 tr. zákoníku, posléze však došlo k úpravě vymezení skutku, takže tento byl nadále prověřován jako trestný čin poškození cizích práv dle § 181 tr. zákoníku. Dle Ústavního soudu v takto popsaném postupu orgánů činných v trestním řízení, které jsou při plnění svých úkolů vázány zásadou zákonnosti a zásadou oficiality (srov. především v tomto kontextu § 158 odst. 1 větu prvou tr. řádu), nelze spatřovat porušení práv stěžovatelů a k témuž závěru dospěly i příslušné orgány činné v trestním řízení.

Konečně co se týče údajného zásahu do práva stěžovatelky - obchodní společnosti DIAG HUMAN SE - na ochranu vlastnického práva (majetku), je třeba říci, že stěžovatelka na podporu tohoto tvrzení (tedy že v trestním řízení bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví) ničeho bližšího neuvádí. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenou námitkou nemohl kvalifikovaně zabývat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené závěry státního zástupce a policejního orgánu nelze považovat za jakkoliv excesivní a zasahující do základních práv a svobod stěžovatelů. Jinými slovy poté, co přezkoumal důvody, pro které policejní orgán a posléze i státní zástupce nevyhověli žádosti stěžovatelů o nahlédnutí do spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody pro odmítnutí nahlížení do spisu jsou rozumné, přesvědčivé a přezkoumatelné a v rámci ústavněprávního přezkumu obstojí.

Pouze pro pořádek Ústavní soud uvádí, že dne 21. února 2018 namítli stěžovatelé podjatost předsedy senátu Jana Musila a člena senátu soudce Jana Filipa. Usnesením ze dne 14. března 2018 č. j.

III. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně rekapitulují průběh rozhodčího řízení vedeného mezi stěžovatelkou a Českou republikou; jsou přesvědčeni, že proběhnuvší trestní stíhání bylo ze strany České republiky iniciováno za účelem ovlivnění probíhajícího exekučního řízení v Rakouské republice. V daném řízení totiž stěžovatel předložil listinný důkaz - privátní stanovisko bývalého rozhodce R., který působil v rozhodčím řízení vedeném mezi stěžovatelkou a Českou republikou, jež prý bylo s to zhoršit procesní postavení České republiky ve zmíněném exekučním řízení. Následně bylo na stěžovatele podáno Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových trestní oznámení. Dle stěžovatelů měl být takový postup uvedené organizační složky státu odůvodněn tím, že tito se prý měli pokusit obohatit na úkor České republiky tím, že rozhodčí nález ze dne 4. srpna 2008 nepravdivě předkládali jako pravomocný a vykonatelný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pro výkon jejich procesních práv a povinností v exekučním řízení byli prostřednictvím Policie České republiky perzekvováni, resp., že Česká republika zneužila svého superiorního postavení v případě, kdy je prostou stranou rozhodčího řízení, a tedy v postavení právnické osoby soukromého práva. Dále stěžovatelé shrnují další procesní vývoj v dané trestní věci, jenž vyústil až v její odložení policejním orgánem po téměř dvou letech prověřování.

Stěžovatelé tvrdí porušení svých shora označených základních práv, které spatřují v tom, že jak přípis policejního orgánu, tak i vyrozumění státního zástupce, na jejichž základě jim nebylo umožněno nahlédnout do příslušného policejního spisu, jsou nepřezkoumatelné. Ve své žádosti a v jejím doplnění totiž stěžovatelé opakovaně tvrdili, že základním právem, pro které se dožadují nahlédnutí do spisu, je právo bránit se proti nezákonným a nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, jež vedly k zásahu do základních práv a svobod. Tato dotčená práva přitom identifikují jako právo na spravedlivý proces, do něhož prý bylo zasaženo v řízeních rozhodčích a před orgány jiných států, a dále pak právo stěžovatele J. K. na ochranu osobnosti a na svobodnou volbu povolání. Uvedený stěžovatel je totiž přesvědčen, že do jeho výkonu advokacie zasáhla jak Česká republika "svým dokonaným vydíráním (shora), tak vedlejší účastník, který bezprávnou výhružku trestním stíháním (dle ust. § 158 tr. ř.) splnil a nezákonné trestní řízení zahájil.", přičemž se dožaduje ochrany proti tomuto, dle něj nezákonnému zásahu, kterým prý byl jeho výkon advokacie kriminalizován.

Pokud jde o stěžovatelku obchodní společnost DIAG HUMAN SE, pak tato rovněž namítá porušení svého práva na ochranu majetku.

IV. ÚS 614/18-27

Ústavní soud rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci.

Protože Ústavní soud námitky stěžovatelů neshledal jako důvodné, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněnou.

Za prvé, osoba, která byla vedena orgány činnými v trestním řízení jako podezřelá a její trestní věc byla následně odložena, je tzv. jinou osobou ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, a to za podmínky, že v průběhu daného trestního řízení došlo k zásahům do jejích základních práv či svobod a dotčená osoba hodlá uplatňovat ve vztahu k těmto zásahům své právo v předepsaném právním řízení (např. řízení na náhradu škody či nemajetkové újmy, podání podnětu k zahájení kárného řízení, podání trestního oznámení atd.). To ostatně potvrzuje i komentářová literatura, (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 707), která považuje takovou osobu za tzv. jinou osobu. Odkazované dílo dále na stejném místě uvádí, že právo tzv. jiné osoby je omezeno jednak souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení, jednak tím, že nahlížení do spisu musí být omezeno pouze na takový rozsah spisového materiálu, který je nutný k uplatnění práva této osoby.

Za druhé, toto právo je vázáno na splnění podmínek ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, tj. nejde o právo nepodmíněné. Příslušný orgán činný v trestním řízení je totiž ze závažných důvodů, jimiž může být např. ochrana utajovaných informací, bezpečnost svědků, ochrana dosažení účelu trestního řízení atd., oprávněn nahlédnutí do spisu odmítnout. Dotčená osoba tak k nahlédnutí musí mít souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení (jímž je policejní orgán, státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu), k čemuž musí vymezit konkrétní přezkoumatelný a oprávněný cíl, který nahlédnutím sleduje, tj. vymezit, jaké své konkrétní právo hodlá uplatnit a proč je pro ni potřebné nahlédnout do spisu.

Za třetí, je-li takovou osobou podána řádně odůvodněná žádost o nahlédnutí do spisu, je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen ji přezkoumat a v případě, že má za to, že nad právem takové osoby do spisu nahlédnout převažuje právo jiné osoby či veřejný zájem, je povinen odepření nahlédnutí do spisu přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Neshledá-li takový důvod odepření, je povinen nahlédnutí do spisu umožnit.

Za čtvrté, udělením nesouhlasu s nahlédnutím takové dotčené osoby do spisu není založena překážka věci rozsouzené, neboť nic takové osobě nebrání, aby si podala žádost opakovaně, přičemž není vázána původně uváděnými důvody.

Z uvedených závěrů lze pro potřeby projednávané věci extrahovat několik dílčích požadavků. Předně je to požadavek, aby v průběhu trestního řízení došlo k zásahům do základních práv či svobod jiné osoby a tato hodlala uplatňovat ve vztahu k těmto zásahům své právo v předepsaném právním řízení. Vedle toho zde vystupuje další, neméně významný požadavek, podmiňující právo jiné osoby nahlédnout do spisu, totiž, že tato ve své žádosti musí kvalifikovaným způsobem vymezit, v čem spočívá ona potřeba nahlédnutí do spisu k uplatnění svých práv (srov. § 65 odst. 1 větu třetí tr. řádu in fine). Je to totiž primárně policejní orgán, případně státní zástupce, jimž přísluší posoudit naplnění shora označeného kritéria, jako nezbytné podmínky zpřístupnění jinak neveřejného trestního spisu. Teprve poté je "na tahu" příslušný orgán činný v trestním řízení, který buď požadované nahlédnutí do spisu v potřebném rozsahu umožní, nebo je odepře a sdělí přezkoumatelný důvod pro odepření (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3526/16).

V projednávané věci stěžovatelé tvrdí, že nahlédnutí do spisu pro ně bylo potřebné pro uplatnění jejich práv, konkrétně práva bránit se proti nezákonným a nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, jež vedly k zásahu do základních práv a svobod, dále práva na spravedlivý proces, práva stěžovatele J. K. na ochranu osobnosti a na svobodnou volbu povolání a práva stěžovatelky obchodní společnost DIAG HUMAN SE, na ochranu majetku.

Ústavní soud je toho názoru, že již v tomto bodě se věc stěžovatelů odlišuje od věcí, jimiž se zabýval ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 1956/13 a

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018 ⟪LB:lb_001⟫ Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu