I.ÚS 3950/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 43 T 8/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. 6 To 12/2017-3161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 242/03,

V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření padělání, pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými zaplatit poškozeným částku v celkové výši 3.626.966,- Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku krajského soudu. Odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných vrchní soud výše označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Jak Ústavní soud úřední činností zjistil, následné dovolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1037/2017, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II. ÚS 724/02,

III. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle § 265a trestního řádu podal proti napadenému usnesení vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1037/2017. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje, resp. vůbec jej nezmiňuje. Na výzvu Ústavního soudu k předložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak vyžaduje ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, kdy k ústavní stížnosti nebyla připojena kopie žádného z napadených rozhodnutí, pak stěžovatel nijak nereagoval.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331),

IV. ÚS 270/05 a další]. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Kdyby tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 764/18 ze dne 18. 9. 2018, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 4233/18 ze dne 14. 2. 2019).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019 ⟪LB:lb_001⟫ Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu