II.ÚS 2780/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, právně zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 č. j. 55 Co 128/2018-318 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 2018 č. j. 11 C 21/2014-311, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

2. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a není ani oprávněn svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "pouze" přezkum ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti, tj. kvalifikovanými vadami [usnesení sp. zn. IV. ÚS 1864/18 ze dne 27. 6. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 2213/17 ze dne 14. 11. 2017].

3. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek - zejména pokud obecné soudy nerespektovaly smysl a účel kogentní normy (v tomto případě příslušných ustanovení občanského soudního řádu), zákonná ustanovení interpretovaly nebo aplikovaly přepjatě formalistickým, svévolným nebo extrémně nespravedlivým způsobem, příp. v napadených rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 68/19 ze dne 16. 4. 2019; usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15].

4. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné předeslat, že z úřední činnosti mu je známo, že stěžovatelka před obecnými soudy vede celou řadu řízení, v nichž opakovaně a nezřídka bezúspěšně žádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na obsah ústavní stížnosti a přiložených listin, lze konstatovat, že stěžovatelce bylo známo, že a) povinné zastoupení advokátem je nutným předpokladem pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu, jinak je dovolací řízení obligatorně zastaveno (viz § 241, § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř.)., a b) obecné soudy v minulosti o jejích obsahově srovnatelných, ne-li totožných, žádostech o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků rozhodly negativně. Pokud tedy stěžovatelka podala k prvostupňovému soudu žádost, k němuž - slovy obvodního soudu - "doložila prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ve kterém netvrdila žádné nové skutečnosti nebo důkazy, jež by odůvodňovaly změnu názoru [tohoto - pozn.] soudu pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení," mohla očekávat, že dovolací řízení bude zastaveno. Napadená rozhodnutí obecných soudů tudíž Ústavní soud nepovažuje za překvapivá nebo svévolná ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

5. K námitce stěžovatelky stran tvrzeného "přeskočení" jednoho kroku v procesním postupu Ústavní soud uvádí, že tato námitka se týká toliko otázky interpretace a aplikace podústavního práva a, jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní relevanci by mohla nabýt pouze v případě kvalifikovaných vad (interpretační libovůle, přepjatého formalismu nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti). Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Zaprvé, Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že obecné soudy se dopustily interpretační libovůle. Byť formálně nepostupovaly zcela striktně podle litery zákona, jejich rozhodnutí se s ohledem na specifické okolnosti případu neodchyluje (přinejmenším ne ústavně relevantním způsobem) od smyslu a podstaty § 30 o. s. ř. a navazujících ustanovení zákona. I z obecného pravidla, že o podané žádosti musí být rozhodnuto dříve, než obecný soud rozhodne o zastavení dovolacího řízení z důvodu nesplnění podmínky povinného právního zastoupení, totiž mohou existovat jisté úzce definované výjimky. V této souvislosti lze analogicky odkázat na nosné myšlenky nálezu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99), jenž se týkal blízké problematiky žádostí o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud v něm dospěl k názoru, že "mechanické uplatňování [tohoto pravidla - pozn.] by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich," pročež uzavřel, že obecné soudy o těchto opakujících se žádostech nemusejí samostatně rozhodnout, neobsahují-li nové, dříve neuplatněné skutečnosti. Ke srovnatelným závěrům dospěl Ústavní soud též v usneseních sp. zn. III. ÚS 404/04 a sp. zn. I. ÚS 1901/11, na které poukazovaly již obecné soudy. S ohledem na skutkové okolnosti případu proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se nedopustily interpretační libovůle a jejich rozhodnutí se nejeví jako extrémně nespravedlivé. Zadruhé, napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují ani známky přepjatého formalismu. Zatřetí, k odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2603/17

Ústavní soud pouze stručně uvádí, že není přiléhavý. V citované věci totiž nevznikl problém tzv. řetězení žádostí, na nějž ve věci stěžovatelky poukazovaly již obecné soudy a jenž determinoval jejich následný procesní postup. Jinak řečeno, procesní situace byla odlišná. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a nikoli svévolným způsobem, přičemž obecné soudy své právní závěry odůvodnily mj. s poukazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu.

6. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019 ⟪LB:lb_001⟫ Vojtěch Šimíček, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu