IV.ÚS 2731/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Boháčka, právně zastoupeného JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou, AK se sídlem Riegrova 6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 28 Cdo 1738/2017-167, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2016 č. j. 8 Co 1799/2016-140 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. června 2016 č. j. 5 C 117/2014-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

3. Ústavní soud podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud tudíž ověřuje pouze to, zda v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí soudu byly dodrženy ústavní limity a zda obecné soudy nezasáhly protiústavním způsobem do ústavně zaručených základních práv stěžovatele [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), část III.; nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), část VII.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2213/17 ze dne 14. 11. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].

4. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, pomíjí možný jiný, ústavně konformní výklad, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi a právní doktríně všeobecně akceptován (interpretační libovůle), příp. je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1298/14 ze dne 24. 4. 2014]. Ve vztahu k nyní posuzované věci však Ústavní soud takové pochybení obecných soudů neshledal.

5. Nelze přehlédnout, že námitky stěžovatele jsou do značné míry shodné, resp. srovnatelné s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy a pohybují se pouze v rovině podústavního práva. Stěžovatel totiž prostřednictvím své ústavní stížnosti brojí proti interpretaci příslušných ustanovení zákona (především zákona o půdě a zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb.) obecnými soudy a jejich závěrům stran neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Pozemkového fondu a vznikem škody ve stěžovatelem tvrzené výši. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěry obecných soudů nevybočují z ústavněprávních limitů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout dílčím závěrům obecných soudů stran deklaratorní povahy rozhodnutí o rozporu vyplývajícího z duplicitního vlastnictví (§ 13 zákona č. 139/2002 Sb.), stran nesprávnosti stěžovatelových úvah o "transformaci" jeho původního nároku na poskytnutí náhradních pozemků na nárok na vydání konkrétních (smlouvou určených) pozemků a stran absence příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním právního předchůdce žalovaného a vzniklou škodou. Jejich závěry jsou podloženy odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, neodchylují se relevantním způsobem od všeobecně akceptovaných doktrinárních závěrů a jsou odůvodněny dostatečně podrobně, řádně, logicky, srozumitelně a nikoli svévolně. Dle Ústavního soudu tudíž nelze konstatovat, že obecné soudy protiústavním způsobem zasáhly do ústavně garantovaných práv stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěry obecných soudů jsou přepjatě formalistické, neposkytují ochranu jeho legitimní důvěře ve správnost a platnost právního jednání orgánů veřejné moci a zasahují do jeho práva na ochranu majetku. Dle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily otázku protiprávního jednání Pozemkového fondu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Na základě toho konstatuje, že nesdílí názor obecných soudů, že s ohledem na částečnou neplatnost předmětné převodní smlouvy ve vztahu k předmětnému pozemku lze "nároky stran redukovat na vypořádání vzájemné restituční povinnosti." Naopak má za to, že v důsledku pochybení Pozemkového fondu odpovídá Státní pozemkový úřad jakožto jeho právní nástupce za škodu, kterou představuje hodnota předmětného pozemku ke dni, kdy bylo rozhodnuto o tom, že vlastníkem pozemku jsou osoby odlišné od stěžovatele.

8. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu Jana Musila byla tato ústavní stížnost na základě rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 14/19), ve znění účinném od 22. 2. 2019, přidělena novému soudci zpravodaji, a to Ludvíku Davidovi. Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl přípisem ze dne 22. 2. 2019.

9. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu