I.ÚS 2606/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavních stížnostech A. R., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, V. R., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, a P. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem sídlem Havlíčkovo nábřeží 38, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 3 Tdo 29/2018-262, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2016, č. j. 6 To 97/2015-18591, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2015, č. j. 80 T 1/2012-17777, a M. K., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2016, č. j. 6 To 97/2015-18591, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2015, č. j. 80 T 1/2012-17777, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 242/03,

Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami sp. zn. I. ÚS 2606/18,

II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

Z uvedeného hlediska napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí. Krajský soud v jeho odůvodnění k zamítnutí návrhu V. R. na přehrání dalších záznamů uvedl, že se jednalo o návrh zcela nekonkrétní a ze strany stěžovatele nebylo zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti tímto důkazem mají být zjištěny a prokázány. Pouhé tvrzení stěžovatele, že tzv. zájmové hovory byly vytrženy z kontextu, přitom žádným způsobem neodůvodňuje přehrání i všech nezájmových s tím, že z návrhu stěžovatele nebylo patrné, že by přehrání těchto původně nezájmových odposlechů uvedlo odposlechy zájmové do patřičného kontextu, jehož se domáhal.

Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

V tomto směru stěžovatel A. R. namítá, že soudy vyhodnotily skutkový stav v extrémním rozporu s tím, co bylo skutečně zjištěno. Takový exces však v posuzované věci podle Ústavního soudu nenastal. Tímto okruhem námitek stěžovatele se zabýval již vrchní soud a z jeho napadeného rozhodnutí se podává, že je odvolací soud pečlivě posoudil (str. 118 až 122 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu), přičemž dospěl k závěru, že skutkové závěry, které učinil soud prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli, jsou správné a mají oporu v obsahu provedených důkazů. Ústavní soud shledává tyto úvahy vrchního soudu ústavně konformní.

Ústavní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

Ústavně právně relevantního excesu se nedopustil ani Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem § 265b trestního řádu. Odkazuje-li stěžovatel A. R. v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) a usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 ], Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud danou věc přezkoumal právě z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů a dospěl k závěru, že nelze hovořit o rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, natož o rozporu extrémním. Stěžovatel A. R. se podle dovolacího soudu snažil toliko prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost M. K. podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a ústavní stížnosti V. R., P. Š. a A. R. odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Pokud jde o ústavní stížnost P. Š., Ústavní soud upozorňuje na to, že jejím obsahem jsou zčásti argumenty, které tento stěžovatel neuplatnil ve svém odvolání. Sám stěžovatel připouští, že se odvolal pouze do části trestu spočívajícího v zákazu činnosti, nikoli do výroku o vině. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se argumenty, které nyní stěžovatel vznáší proti tomu, že byl vůbec shledán vinným, a to s odkazem na nedostatek důkazů v tomto směru a s odkazem na to, že byl za totéž jednání již jedenkrát odsouzen. Tyto nové námitky jsou nepřípustným novem a pokud by se jimi Ústavní soud zabýval, porušil by zásadu subsidiarity, spočívající v tom, že je možno ústavní stížnost využít jen tehdy, pokud stěžovatel využije všech prostředků obrany, které mu právní řád poskytuje. Ohledně námitek, že stěžovatel vůbec neměl být za vytýkaný skutek odsouzen, však takto stěžovatel nepostupoval, a proto se jimi Ústavní soud nebude nadále zabývat.

Námitku stěžovatele P. Š., že odvolací soud přehodnotil jeho trest, aniž by provedl všechny důkazy, též Ústavní soud neshledává ústavně právně relevantní. Odvolací soud skutečně nemůže skutkově přehodnocovat důkazy provedené nalézacím soudem, to však v posuzované věci neučinil. Na základě odvolání státního zástupce a při zachování výroku krajského soudu o vině stěžovatele, změnil odvolací soud rozsudek krajského soudu pouze ve výroku o trestu, neboť z hlediska právního posouzení dospěl k závěru, že krajským soudem zjištěný skutkový stav neodůvodňuje zmírnění zákonem stanoveného trestu. Takovýto postup je souladný s požadavky spravedlivého procesu. Samotné hodnocení, zda tak měl odvolací soud postupovat či nikoli Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť zhodnocení zjištěného skutkového stavu a jeho subsumpce pod příslušné ustanovení podústavní právní úpravy je doménou obecných soudů. Ústavní soud pouze hodnotí, zda z jejich strany nedošlo k nepřípustnému excesu. To však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Odvolací i dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně uvedenou změnou rozhodnutí o trestu stěžovatele zabýval a náležitě vysvětlil, proč k ní došlo. K argumentům stěžovatele spočívajícím v tom, že trest, ke kterému byl odsouzen, je příliš přísný, a proto mu připadá nespravedlivý, Ústavní soud též připomíná, že je věcí obecných soudů, aby rozhodovaly v rámci zákonem stanovené sazby o výši trestu, a pokud je toto rozhodnutí dostatečně odůvodněno a nevykazuje znaky libovůle či svévole, zpravidla je otázkou interpretace skutkového stavu a podústavního práva, a z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší do nich zasahovat.

K námitce stěžovatele V. R. o porušení jeho práva na přítomnost u veřejného zasedání u odvolacího soudu Ústavní soud uvádí, že se touto námitkou zabýval již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že "s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit". Uvedené odpovídá závěrům obsaženým v judikatuře Ústavního soudu.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny věty první má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem nabývá na významu obzvláště v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. Uvedené se netýká pouze řízení v I. stupni, nýbrž též před odvolacím soudem. Proto Ústavní soud označil ve své rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)] situace, ve kterých nebylo obviněnému umožněno (vůbec) předstoupit i před odvolací soud a uplatnit námitky a argumenty, které byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu, jako nepřijatelné z hlediska kritérií spravedlivého procesu. Konstatoval, že k realizaci práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy obviněný sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím právního zástupce požádá o odročení). Jen takto provedené řízení Ústavní soud považuje za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní podstatou je slyšení obou stran (kontradiktornost) [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].

Podobně Evropský soud pro lidská práva dovodil, že právo obviněného zúčastnit se jednání soudu je chráněno čl. 6 Úmluvy, přestože v něm není výslovně zmíněno, a to s ohledem na předmět a účel tohoto článku jako celku. Navíc má osoba obviněná z trestného činu na základě čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, a tato práva by mohla jen těžko vykonávat v případě, že by nebyla přítomna u soudního jednání (viz rozsudek ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985, stížnost č. 9024/80, § 27). Zároveň však dle Evropského soudu pro lidská práva osobní účast obviněného nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, § 60). Ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, proto nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi proti Itálii, § 62).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchnímu soudu nic nebránilo konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti stěžovatele V. R., neboť dovolací soud zjistil, že obhájce stěžovatele u veřejného zasedání - poté co předložil vrchnímu soudu písemnou omluvu stěžovatele ze zdravotních důvodů s přiloženým dokladem o své pracovní neschopnosti - vrchnímu soudu sdělil, že žádný pokyn od obviněného ohledně konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti neobdržel a že toliko podle jeho názoru by chtěl být u veřejného zasedání přítomen. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že z omluvy stěžovatele nevyplývá, že on sám na účasti u veřejného zasedání trvá a uvedené sdělení obhájce nelze považovat za reprodukci vůle obviněného být u veřejného zasedání osobně přítomen. Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedenému neshledal, že by uvedený závěr Nejvyššího soudu byl v rozporu s právem stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Nadto Ústavní soud připomíná, že při realizaci práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze právní závěry formulované ve shora citovaných nálezech interpretovat extenzivně, neboť základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní; tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 ze dne 21. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2818/10 ze dne 25. 11. 2010]. Míra případného zásahu Ústavního soudu musí respektovat princip přiměřenosti v tom smyslu, že kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. V posuzovaném případě nelze proto současně odhlédnout ani od toho, že veřejnému zasedání byl přítomen stěžovatelův obhájce a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádná konkrétní tvrzení či skutečnosti, které by byly způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu a které při případné účasti na veřejném zasedání hodlal přednést ve snaze dosáhnout změny rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatel v této souvislosti pouze v obecné rovině konstatuje, že v důsledku své osobní neúčasti se nemohl řádně vyjádřit k důkazům, které odvolací soud prováděl, a uvedené tvrdí navíc za situace, kdy se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.

Pokud stěžovatel V. R. dále namítá, že v daném případě nemohl naplnit znaky účastenství ve formě pomoci k pokusu zločinu krácení daně a jeho jednání mohlo naplňovat nanejvýš znaky pomoci k přípravě trestného činu, jde toliko o polemiku stěžovatele s právní kvalifikací jeho jednání. Jedná se o argumentaci, jíž se zabýval i dovolací soud a shledal ji nedůvodnou (s. 13 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech a je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se ústavní stížností snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak je již shora uvedeno, nepřísluší.

Zbývající námitky stěžovatele V. R. a dále také námitky uplatněné stěžovatelem A. R. brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

Do této skupiny pochybení soudů v oblasti dokazování míří stěžovatel V. R., namítá-li, že odposlechy telefonních hovorů, které byly pořízeny v situaci, kdy stěžovatel jako daňový poradce jednal v rámci probíhajícího daňového řízení, byly pořízeny nezákonně, neboť je-li zakázáno orgánům činným v trestním řízení pořizovat odposlechy vzájemné komunikace mezi obhájcem a obviněným, musí být dána stejná ochrana komunikace mezi daňovým poradcem a jeho klientem v daňovém řízení. Uvedenou argumentací však stěžovatel přehlíží závěry trestních soudů, podle kterých stěžovatel nezastupoval obžalované v daňových řízeních jako jejich daňový poradce a hovory mezi nimi, které tvoří obsah zvukových záznamů odposlechů, se výhradně týkaly fiktivních prodejů webhostingových karet, popřípadě nadměrných odpočtů DPH, které byly uplatněny před správci daně právě na základě simulovaných obchodů s webhostingovými kartami (s. 93 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že ani ochrana kontaktů mezi advokátem a klientem není absolutní, nedotknutelná a za určitých okolností může být omezena. Eventuální páchání trestné činnosti advokátem, a to jak ke škodě klienta nebo ke škodě jiných osob ve spolupachatelství s klientem, totiž není možné považovat za poskytování právních služeb, a v takovém případě není ani možné poskytovat této činnosti jakoukoli ochranu (usnesení Ústavního soudu ze dne 34. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3988/13).

K související námitce stěžovatele, že pořízené odposlechy byly nařízeny nepříslušným soudem, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu (str. 91 a 92), který se touto námitkou stěžovatele již zabýval, a jeho závěrům nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavněprávní intenzity nedosahuje ani pouze obecná námitka stěžovatele o nedostatečném odůvodnění příslušných návrhů na nařízení odposlechů.

Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. K této kategorii vad důkazního řízení zřejmě míří námitka stěžovatele V. R., podle které, ačkoliv požadoval přehrání všech pořízených odposlechů, byly přehrány pouze ty, které státní zástupce označil jako zájmové.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že všechny ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhů. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.

V případě stěžovatelů P. Š., A. R. a V. R. dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť tito stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní stížnost stěžovatele M. K. Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle § 265a trestního řádu podal proti napadenému rozsudku vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 3 Tdo 29/2018-262. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností sepsanou advokátem nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku krajského soudu a vrchního soudu.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331),

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020 ⟪LB:lb_001⟫ Vladimír Sládeček v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu