II.ÚS 1780/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bauch, Navrátil s. r. o., sídlem Pod Vinicemi 1046, Nové Město nad Metují, právně zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem tř. Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 23 Cdo 742/2020-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 68 Co 309/2019-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24 5. 2019 č. j. 25 C 75/2018-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

2. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

3. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.

4. Úvodem je vhodné předeslat, že převážná část právní argumentace předestřené v nyní posuzované ústavní stížnosti směřuje proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy (zejm. předmětnou pojistnou smlouvu). Konkrétně se stěžovatelka snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud přehodnotil závěr obecných soudů, že příslušná ustanovení pojistné smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou společností byla dostatečně jasná a srozumitelná na to, aby z nich stěžovatelka byla s to seznat svou smluvní povinnost nahlásit určitý okruh pohledávek za příslušným odběratelem v určitém časovém rámci, jakož i následky nedodržení této povinnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, zda je žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, § 23; usnesení sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018). Výjimku z uvedeného pravidla činí pouze v případech tzv. kvalifikovaných vad, jimiž byly zcela zjevně porušeny zásady spravedlivého procesu. Jedná se kupříkladu o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami soudu při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, případy, kdy soud učiní skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo případy tzv. opomenutých důkazů.

5. Po zevrubném zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se žádné z těchto kvalifikovaných vad nedopustily. Ačkoli se pravděpodobně jedná o hraniční případ, kdy i mezi jednotlivými instancemi soustavy obecných soudů panovala neshoda stran určitosti a srozumitelnosti předmětné pojistné smlouvy, dle Ústavního soudu z této skutečnosti nelze automaticky dovozovat - jak činí stěžovatelka - protiústavnost napadených rozhodnutí. Pokud obecné soudy, zejména městský a Nejvyšší soud, dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že předmětná pojistná smlouva byla dostatečně určitá a srozumitelná na to, aby z ní stěžovatelka mohla seznat pojistné podmínky a řídit se jimi, nelze v něm bez dalšího shledávat známky svévole, nelogickosti, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry nebo jiného kvalifikovaného porušení zásad spravedlivého procesu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že závěry obecných soudů se mohou stěžovatelce subjektivně jevit jako nedostatečně vstřícné k jejím zájmům, což může být ještě umocněno poněkud úsečným odůvodněním rozhodnutí městského soudu a zejména pak Nejvyššího soudu.

6. Jako protiústavní se nejeví ani závěr obecných soudů, že postavení stěžovatelky nelze srovnávat nebo ztotožňovat s postavením spotřebitele. Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že Ústavní soud dovodil nutnost do jisté míry upozadit princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích v zájmu poskytnutí ústavněprávní ochrany spotřebitelům jakožto slabší smluvní straně, která postrádá všechny potřebné znalosti, zkušenosti, orientaci, vzdělání nebo prostředky, jimiž disponuje druhá strana smluvního vztahu - podnikatel [přiměřeně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019, body 14 až 25; nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), body 42 až 47; usnesení sp. zn. I. ÚS 3291/18 ze dne 18. 2. 2020, bod 14]. Nicméně stěžovatelčinu argumentaci založenou na přesvědčení, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích má být upozaděn vždy, jedná-li se o smluvní vztah mezi subjektem podnikajícím v určitém odvětví na straně jedné a subjektem nepodnikajícím v tomto odvětví (bez ohledu na to, zda se jedná o nepodnikající fyzickou osobou, podnikající fyzickou osobou nebo právnickou osobou) na straně druhé, je nutno odmítnout. Ve svém důsledku by totiž mohla vést až k nedůvodně širokému a paternalistickému zasahování Ústavního soudu do smluvních vztahů mezi soukromými subjekty a nežádoucímu zvyšování jejich právní nejistoty, neboť v stěžovatelčině pojetí by byl slabší smluvní stranou kdokoliv, kdo nepodniká ve stejném odvětví jako jeho smluvní protějšek.

7. Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky stran překvapivosti napadených rozhodnutí a neposkytnutí dostatečného prostoru stěžovatelce k plnému uplatnění procesních práv. Stěžovatelka nespecifikuje, jakým konkrétním jednáním měly obecné soudy porušit její právo na spravedlivý proces, a ani z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že by mohlo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv.

8. Nakonec Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka formálně napadá také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, avšak v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty svědčící o jejich protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nevykazuje známky svévole.

9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2020 ⟪LB:lb_001⟫ Kateřina Šimáčková, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu