III.ÚS 1022/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ICON Company s. r. o., sídlem V Zářezu 902/4, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017 č. j. 68797/2017-51000011 Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále "celní úřad") zrušil povolení ze dne 13. 7. 2016 č. j. 116466/2016-510000-11 pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropské unie v režimu podmíněného osvobození od daně, neboť na základě místního šetření a rozboru kontrolního vzorku výrobku dospěl k závěru, že výrobky přijímané stěžovatelkou nesplňují zákonné požadavky vybraných výrobků specifikovaných v povolení jako doutníky podle § 101 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Proti rozhodnutí o zrušení povolení podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 15. 9. 2017 č. j. 32870-2/2017-900000-302 zamítnuto.

3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že oba správní orgány vyčerpávajícím způsobem ve svých rozhodnutích popsaly a vyložily jak pojem "trhaná tabáková náplň", tak pojem "běžný spotřebitel". Má-li stěžovatelka jimi učiněný výklad pojmu "trhaná tabáková náplň" za odporující účelu zákona o spotřebních daních, není z žalobních bodů patrné, v čem tento rozpor spočívá. Soud je naopak přesvědčen, že výklad provedený správními orgány je v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 95/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a který do českého právního řádu doslovně transponoval definici doutníků dle čl. 3 směrnice č. 2010/12/EU. Dle důvodové zprávy má nová definice doutníků zabránit zneužití tabákových výrobků a zamezit výskytu výrobků zařazovaných do kategorie doutník, které nesplňovaly očekávání a komfort běžného spotřebitele (kouření bylo možné jen se značným úsilím, náplň se uvolňovala a výrobek zhasínal), což bylo způsobeno zejména užitím tabákového odpadu coby náplně těchto výrobků. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž správní orgány při výkladu pojmu "běžný spotřebitel" nevzaly v potaz kuřáky levnějších a méně kvalitních doutníků. Naopak uvedl, že v obou rozhodnutích je srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženo, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele doutníků a proč tato očekávání splňují toliko doutníky ve smyslu definice dle § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, a zdůraznil, že městským soudem užitý výkladu pojmu "trhaná tabáková náplň" je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39) i Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1656/17 ze dne 17. 10. 2017). Dle Nejvyššího správního soudu městský soud také řádně posoudil výklad správních orgánů, které srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele a které vlastnosti doutníků je naplňují (tradiční tvar a barva, délka hoření, zachování tvaru a formy doutníku po celou dobu hoření, zachování konzistence použité tabákové náplně, naopak nepatří mezi ně vypadávání náplně a její ulpívání v ústech při kouření). Nejvyšší správní soud dodal, že tento výklad již dříve potvrdil jako správný svým shora citovaným rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, a taktéž způsob, jakým městský soud provedl přezkum výkladu neurčitého právního pojmu "trhaná tabáková náplň", má za nedostatečný a pomíjející stěžovatelkou předložené důkazy. Městský soud se dle stěžovatelky omezil na konstatování, že správní orgány tyto pojmy řádným způsobem vyložily a uvedly, jaká velikost částic naplňuje vlastnosti a očekávání běžného spotřebitele ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, na posouzení otázky správnosti takovéhoto výkladu správním orgánem však městský soud rezignoval. Zcela zřejmé porušení práva na spravedlivý proces spočívá také ve způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud a městský soud vypořádaly s výkladem neurčitého právního pojmu,,očekávání běžného spotřebitele" na projednávaný případ. Nejvyšší správní soud pouze konstatoval fakt, který stěžovatelka nerozporovala, totiž že výklad neurčitého právního pojmu,,očekávání běžného spotřebitele" byl proveden městským soudem v souladu s dřívější judikaturou, nijak však nereagoval na zásadní námitku stěžovatelky, že znaleckým posudkem bylo v projednávaném případě zcela jasně prokázáno, že předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele. Konstatoval-li Nejvyšší správní soud, že znalec není oprávněn vykládat neurčitý právní pojem "trhaná tabáková náplň", stěžovatelka uvádí, že na názoru znalce k pojmu,,trhaná tabáková náplň" námitka stěžovatelky nebyla postavena.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].

8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku městského soudu za důvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že městský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek městského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v žalobě, se městský soud dostačujícím způsobem vyjádřil, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše.

9. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku reagoval i na námitku stěžovatelky, že § 101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních neupravuje minimální velikost tabákových částic obsažených v náplni doutníků, a uvedl, že toto ustanovení formuluje požadavky na vlastnosti doutníků pomocí neurčitých právních pojmů (očekávání běžného spotřebitele; trhaná tabáková náplň), které správní orgány řádným způsobem vyložily a uvedly, jaká velikost částic naplňuje vlastnosti a očekávání běžného spotřebitele ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, a postupovaly způsobem, který aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10 Afs 233/2016-39. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, dle níž správní orgány při výkladu pojmu "běžný spotřebitel" nevzaly v potaz kuřáky levnějších a méně kvalitních doutníků, naopak měl za to, že v obou rozhodnutích správních orgánů je srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženo, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele doutníků a proč tato očekávání splňují toliko doutníky ve smyslu definice dle § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Městský soud v této souvislosti citoval vedlejšího účastníka, který ve svém rozhodnutí zdůraznil, že "doutníky jsou tradičním nejkvalitnějším tabákovým výrobkem (...) a osobou běžného spotřebitele (...) je tedy z logiky věci pouze kuřák doutníků s určitými zkušenostmi a znalostmi a na jejich základě mající určitá očekávání, která vycházejí z dlouhodobých tradic výroby a kouření doutníků, jakožto nejkvalitnějších tabákových výrobků". Z uvedeného je zřejmé, že městský soud na posouzení otázky správnosti výkladu pojmů "trhaná tabáková náplň" a "běžný spotřebitel" učiněného správními orgány nerezignoval.

10. Námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku RNDr. Tomáše Guckého, podle kterého předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele, svědčí o jejím nepochopení role znalce a potažmo znaleckého posudku v řízení. Znalce ustanoví soud v situaci, kdy potřebuje vyřešit odbornou otázku, a to pouze otázku skutkovou, nikoliv právní. Jinak řečeno, znalec může soudu přinést důležitá zjištění pro jeho rozhodnutí; není však přípustné od znalce žádat odpověď na otázku, jak vyložit hmotné právo a ve věci rozhodnout. Znalecký či jiný odborný posudek je jakožto pramen skutkových zjištění pouze jedním z důkazů, jež jsou v řízení prováděny. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Činit závěr, zda se jedná o trhanou tabákovou náplň ve smyslu § 101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, tedy, jak konstatoval Nejvyšší správní soud, znalci nepřísluší, a totéž logicky platí, byť to výslovně Nejvyšší správní soud neuvedl, i pro závěr znalce, že předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele.

11. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací § 101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Tvrzení, že správní orgány či soudy vyložily právo jinak, než jak odpovídá představě stěžovatelky, však samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020 ⟪LB:lb_001⟫ Jiří Zemánek v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu