II.ÚS 3170/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumíra Topinky, právně zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 174, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 20 Cdo 2487/2020-281, usnesení Městského soudu v Praze dne 31. 1. 2020 č. j. 15 Co 338/2019-258 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2019 č. j. 148 EXE 846/2018-173 (148 EXE 853/2018-170, 148 EXE 1074/2018-160), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Po zvážení všech okolností však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o námitky směřující do roviny skutkových zjištění a do roviny podústavního práva, jež stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly, lze v tomto rozsahu plně odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména obvodního soudu a městského soudu.

3. Dále Ústavní soud podotýká, že po zevrubném prozkoumání napadených rozhodnutí a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že tato rozhodnutí netrpí žádnou z ústavněprávně relevantních vad. Jsou založena na pečlivě zjištěném skutkovém stavu a soudy řádně zhodnotily věrohodnost výpovědí klíčových svědků, jejich logičnost, konzistentnost a proměnlivost v čase. Zjištěné skutečnosti následně konfrontovaly se skutkovými tvrzeními stěžovatele. Stěžovateli byl rovněž poskytnut dostatečný prostor pro procesní obranu, vyjádření se k provedeným důkazům a vznesení jakýchkoliv námitek, jež považoval za relevantní. Obecné soudy se následně s těmito námitkami důkladně a přesvědčivě vypořádaly a svá rozhodnutí odůvodnily řádným, nadprůměrně podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Není proto dán důvod pro konstatování porušení stěžovatelových základních práv.

4. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

5. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce v odvolacím řízení (výrok III.). Městský soud nad rámec shora uvedeného připomněl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu soudům v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení přísluší posuzovat, zda doručení exekučních titulů proběhlo řádně, v souladu se zákonem a účinné, tedy zda není dán omluvitelný důvod, pro který se účastník řízení nebo jeho právní zástupce nemohl s předmětným exekučním titulem seznámit. Právě toho se povinná společnost s ohledem na protiprávní činnost nezjištěné osoby při doručování exekučních titulů domáhala a právě v intencích této judikatury Nejvyššího soudu jí obvodní soud vyhověl. Jeho postup proto nelze považovat za vadný. Dále se odvolací soud zabýval i námitkami stěžovatele směřujícími do oblasti skutkových zjištění. Městský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění obvodního soudu jsou korektní. Nad rámec toho zdůraznil, že nelze přehlédnout a) provázanost nesrovnalostí při doručovaní datových zpráv s osobou stěžovatele a řízeními, na jejichž výsledku měl zájem, b) výjimečnost těchto nesrovnalostí (v žádném jiném případě k podobným problémům s doručováním datových zpráv nedošlo), c) úzkou časovou souvislost mezi dodáním předmětných datových zpráv do datové schránky povinné společnosti a jejich vyzvednutím neznámou osobou, na základě čehož lze předpokládat, že tato neznámá osoba měla povědomí o tom, kdy tyto datové zprávy budou, resp. byly doručovány, a d) znalost přístupových údajů generálního ředitele povinné společnosti M. Šoleho do datové schránky. Odvolací soud rovněž připomněl, že ode dne 6. 6. 2015, kdy došlo ke změně přístupových údajů M. Šoleho do datové schránky, podobným nesrovnalostem již nedochází. Proto konstatoval, že "pokud lze vycházet ze zodpovězení jedné ze základních otázek soudního procesu uplatňovaných již v římském právu, "cui bono" (v či prospěch), odvolací soud zcela rozumí, proč posoudil soud prvního stupně uvedené exekuční tituly jako nedoručené řádně a proč přistoupil k zastavení daných exekucí. Je logické, že se zjištěnou velkou pravděpodobností podílu oprávněného (stěžovatele - pozn.) na zneužití znalostí o systému povinné, když tento měl k tomu veškeré potřebné znalosti, pomůcky i důvod (...), nepostačí pouhé posouzení splnění právních norem, ale je třeba dospět ke spravedlivému řešení, jak na toto apeluje i Ústavní soud téměř ve své veškeré judikatuře." 6. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že jej odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení žádné ze stěžovatele položených otázek. Z toho důvodu stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje přípustnost svého dovolání (§ 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Jeho dovolání proto odmítl jako nepřípustné.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. V návaznosti na to uvádí, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí se ocitl v procesní situaci, která pro něj představuje "denegatio iusticiae, nebo-li popření spravedlnosti" (sic!) a porušení práva na spravedlivý proces. Ačkoli disponuje rozhodnutími opatřenými doložkou právní moci a vykonatelnosti, svých práv se ve skutečnosti domoci nemůže. Dále stěžovatel rozporuje skutková zjištění obecných soudů a opakuje námitky, jež jsou obsahově srovnatelné s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy.

8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2021 ⟪LB:lb_001⟫ Ludvík David, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu