II.ÚS 405/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 5 As 44/2020-29 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2020 č. j. 22 A 2/2020-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.

2. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že stížnostní námitky stěžovatelky na sebe logicky nenavazují, směřují výlučně do roviny podústavního práva, nejsou podpořeny žádnými argumenty, jež by mohly mít význam z hlediska ústavního práva, a zpravidla si vzájemně odporují. Jako příklad lze uvést v ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatelky, že z obsahu její správní žaloby mělo zcela jasně plynout, že směřuje proti nečinnosti krajského úřadu (§ 79 a násl. soudního řádu správního), a na to bezprostředně navazující tvrzení, že z téže správní žaloby zcela jasně plynulo, že stěžovatelkou namítané skutečnosti byly nezákonným zásahem ve smyslu ustanovení soudního řádu správního upravujících žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 82 a násl. soudního řádu správního). Jinými slovy, stěžovatelka doposud nemá jasno v tom, zda chtěla podat, resp. podala správní žalobu proti nečinnosti krajského úřadu nebo správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem krajského úřadu. Za této situace lze jen stěží očekávat, že na základě této nelogické a rozporuplné argumentace bude konstatována protiústavnost napadených rozhodnutí. Podobnou nelogičností a rozporuplností trpí i další stížnostní námitky stěžovatelky.

3. Po zhodnocení obsahu napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti tudíž Ústavní soud uzavírá, že tato rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávně relevantní vady. Správní soudy se vypořádaly se všemi relevantními argumenty stěžovatelky, řádně zvážily, zda se stěžovatelčinou správní žalobou mohou meritorně zabývat (tj. zda jsou splněny procesní podmínky řízení), a dospěly k ústavně konformnímu závěru, že nikoli. Svá rozhodnutí následně odůvodnily řádným, logickým a srozumitelným způsobem. Tato rozhodnutí nevykazují ani jakékoliv známky svévole. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.

4. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje komunikaci s krajským úřadem, průběh řízení před správními soudy a obsah napadených rozhodnutí. V návaznosti na to uvádí, že i přes chybějící petit správní žaloby bylo zjevné, že se domáhala ochrany před nečinností krajského úřadu, nikoli - jak sama uvedla v předmětné správní žalobě, kterou přiložila k ústavní stížnosti - nikoli ochrany "před nezákonným zásahem správního orgánu". Následně však uvádí, že je zcela zřejmé, že jí namítané skutečnosti byly "zásahem" ve smyslu ustanovení soudního řádu správního upravujících žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, a že tento zásah do jejích veřejných subjektivních práv byl nezákonný. V dalších, logicky nikterak neprovázaných částech ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje své názory na správnost a povahu územního řízení o umístění stavby (čističky odpadních vod), na právní povahu jejího podnětu k provedení přezkumného řízení krajským úřadem, na to, zda měla být krajským soudem vyzvána k doplnění petitu správní žaloby, a na to, zda by po doplnění petitu splňovala její správní žaloba procesní podmínky řízení. Nakonec uzavírá, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2021 ⟪LB:lb_001⟫ Ludvík David, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu