III.ÚS 496/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 11. 2020, č. j. 30 Co 178/2020-295, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 10. 2019, č. j. 35 C 125/2011-283, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se původně domáhala v soudním řízení odškodnění v pracovněprávním sporu, přičemž však Okresní soud v České Lípě ("okresní soud") a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") nevyhověly a její následné dovolání odmítl Nejvyšší soud a poté stěžovatelka neuspěla ani s ústavní stížností (odmítavé usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3393/17).

3. Proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu v původním řízení podala stěžovatelka v roce 2016 žalobu pro zmatečnost z důvodu vad řízení před soudy obou stupňů. Okresní soud o této žalobě rozhodl nyní napadeným usnesením tak, že v bodě I. výroku žalobu stěžovatelky proti původnímu rozsudku okresního soudu zamítl, v bodě II. výroku žalobu proti rozsudku krajského soudu vyloučil k samostatnému projednání a v bodě III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala a tvrdila, že věcně příslušným soudem pro projednání žaloby pro zmatečnost měl být v prvním stupni krajský soud. Ten napadeným usnesením body I. a II. výroku usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil totiž, že se okresní soud patřičně nezabýval tím, zda byl příslušný o žalobě rozhodnout, neboť nebyl oprávněn sám řešit námitku věcné nepříslušnosti vznesenou stěžovatelkou. Odvolání stěžovatelky proti bodu II. výroku krajský soud odmítl, protože šlo pouze o rozhodnutí upravující vedení řízení a proto proti němu nebylo podání odvolání možné. Okresní soud ostatně není takovým rozhodnutím vázán a může je změnit ve vztahu k řízení jako celku ve chvíli, kdy bude věc předkládat Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce stěžovatelky.

4. Stěžovatelka zakládá ústavní stížnost na jediném argumentu. Dle ní rozhodoval o žalobě pro zmatečnost u okresního soudu v rámci senátu stejný soudce, který jako samosoudce rozhodoval v prvním stupni o původní žalobě ve věci samé. Takový postup je v přímém rozporu s kogentním ustanovením § 14 odst. 3 o. s. ř. Nápravu přitom nepochopitelně nezjednal ani krajský soud, který je povinen zrušit rozhodnutí, pokud v něm rozhodoval vyloučený soudce.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupující teprve po marném vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv stěžovatelky.

7. Jak nicméně bylo již uvedeno shora, napadeným usnesením krajského soudu nebylo řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou ukončeno. Krajský soud totiž napadené usnesení (body I. a III. výroku) okresního soudu zrušil, neboť ten se nezabýval námitkou stěžovatelky proti věcné příslušnosti okresního soudu. Je proto zjevné, že řízení o žalobě stěžovatelky bude dále pokračovat před soudem prvního stupně. Totéž se týká i (formálně nezrušeného) bodu II. výroku usnesení okresního soudu, u kterého šlo pouze o otázku vedení řízení a i tato otázka bude nyní podřazena pod "spor o věcnou příslušnost", který jako podmínka řízení musí být vypořádán. Za této situace je proto věcná námitka o složení senátu okresního soudu nyní předčasná, jelikož stěžovatelka ji může uplatnit v pokračujícím řízení před soudem prvního stupně.

8. Postup stěžovatelky je obtížně pochopitelný též vzhledem k okolnosti, že v ústavní stížnosti kritizuje odvolací soud, že nezjednal nápravu a rozhodnutí okresního soudu nezrušil, přičemž právě to však krajský soud učinil. Nedává proto rozumný smysl, aby se Ústavní soud zabýval návrhem stěžovatelky na zrušení usnesení okresního soudu, které již v době podání ústavní stížnosti bylo zrušeno napadeným usnesením krajského soudu.

9. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako návrh nepřípustný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2021 ⟪LB:lb_001⟫ Vojtěch Šimíček v. r. ⟪LB:lb_002⟫ soudce zpravodaj