I.ÚS 109/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Venduly Zahumenské, Ph.D., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2021 č. j. 10 Ao 21/2021-64, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatelky napadeným usnesením jako podaný osobou zjevně neoprávněnou. Podle Nejvyššího správního soudu je podstatou uvedených návrhů stěžovatelky tvrzení, že masivní výroba a používání jednorázových prostředků ochrany dýchacích cest zatěžuje životní prostředí. Ani nyní posuzovaný návrh nepřináší nová tvrzení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že návrh na zrušení opatření obecné povahy musí sledovat ochranu práv jednotlivce, která jsou takovým aktem skutečně bezprostředně dotčena. Stěžovatelka přitom nespatřuje zásah do svých práv přímo v uložení povinnosti nosit ochranu dýchacích cest, nýbrž v negativních ekologických dopadech jejich používání; jde proto o žalobu ve veřejném zájmu (actio popularis), kterou stěžovatelka není oprávněna podat. Není sporné, že výroba a používání zdravotnických pomůcek životní prostředí zatěžuje, ve smyslu jejího práva na příznivé životní prostředí, život a zdraví však nejde o měřitelný či dostatečně závažný zásah. Nejvyšší správní soud dále odkázal na usnesení sp. zn. 5 Ao 23/2021 a sp. zn. 2 Ao 5/2021.

II. Argumentace stěžovatelky

1. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť se nedostatečně vypořádává s jejím tvrzením o její aktivní legitimaci podat návrh na zrušení mimořádných opatření vedlejšího účastníka. Napadené usnesení je proto projevem svévolného odmítnutí meritorního přezkumu, neboť nebyly dány důvody pro odmítnutí návrhu jako podaného někým zjevně neoprávněným [tzv. denegatio iustitiae, srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301) či ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 (N 129/73 SbNU 941)].

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu