I.ÚS 1189/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Purmanna, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 28 Cdo 252/2022-175, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 23 Co 153/2021-155 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. ledna 2021 č. j. 7 C 54/2020-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obce Psáry, sídlem Pražská 137, Psáry, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 699/2019, nevycházel-li z územního plánu vedlejší účastnice. Obsah územního plánu je často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a proto jsou s jeho obsahem slučitelné různé způsoby využití pozemku. To odpovídá i usnesení ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2442/2021 či rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Zkoumá se proto především "faktický" charakter pozemku (srov. rozsudek ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Obecné soudy v nyní posuzované věci spolehlivě zjistily, že pozemky ve vlastnictví stěžovatele neslouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci. Namítal-li stěžovatel, že pro zjištění, zda jde o veřejné prostranství, je třeba zohlednit i velikost obce, šlo o úvahy, na kterých napadený rozsudek krajského soudu nespočívá; pro krajský soud nebylo rozhodné toliko, kolik občanů vedlejší účastnice a jak často pozemky užívá. Odpověď na uvedenou otázku by proto byla toliko akademická.

II. Argumentace stěžovatele

1. Dále stěžovatel zpochybňuje Nejvyšším soudem provedené vypořádání dovolací námitky o kritériu velikosti obce při určení, zda jde o veřejné prostranství. Zdůrazňuje argument, že četnost a intenzita užívání pozemku se liší v malé obci a velkém městě. Zjednodušeně řečeno, desítky jednotlivců, kteří denně užívají pozemek, sice nepostačí pro určení pozemku jako veřejného prostranství v Praze, v malé obci však ano. Okresní soud a krajský soud přitom četností a intenzitou užívání pozemku v napadených rozhodnutích argumentovaly, což Nejvyšší soud opomněl, a proto se dovolací námitkou stěžovatele nezabýval, ač měl.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Protože v nyní posuzované věci akceptovatelnost postupu Nejvyššího soudu ve svém důsledku závisí na interpretaci nosných důvodů (dovoláním napadeného) rozsudku krajského soudu, zaměřil se Ústavní soud na zjištění, do jaké míry byla pro obecné soudy významná četnost užívání pozemku ve smyslu počtu osob denně. Lze přisvědčit stěžovateli, že okresní soud zdůraznil, že pozemky užívají jednotky osob denně. Obecné soudy však vycházely dále ze zjištění, jakého jsou pozemky ve skutečnosti charakteru, k čemu jsou pozemky příležitostně veřejností užívány a zda jsou proto významné z hlediska zajištění života v obci (zkrácení cesty, procházka, venčení psa, nikoli naléhavá komunikační potřeba).

3. Rovněž podle Ústavního soudu nebyla stěžovatelem předložená dovolací námitka způsobilá zvrátit věcné závěry rozhodnutí obecných soudů; i přisvědčil-li by Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že pro malou obec postačí pro naplnění znaků veřejného prostranství menší intenzita užívání pozemku (ve smyslu počtu osob za den), nezměnilo by to nic na zjištění, že užívání pozemků veřejností bylo minimální, skutečná povaha pozemků neodpovídá jejich užívání pro rekreaci ve vyšší míře, a zejména, což zdůraznil především krajský soud, pozemek není využíván takovým způsobem, který je významný pro zajištění života v obci. Ústavní soud proto pokládá za akceptovatelné, nevypořádal-li Nejvyšší soud věcně jednu z dovolacích námitek stěžovatele. Napadená rozhodnutí proto představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu