I.ÚS 1480/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Klímy, advokáta, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2022 č. j. 10 Ads 400/2021-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 18 Ad 5/2021-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud označil za nesprávný výklad zákona o zaměstnanosti zastávaný stěžovatelem, podle kterého mu náleží příspěvek za celé čtvrtletí, je-li dohoda uzavřena ke dni rozhodnutí správního orgánu. Od 1. 1. 2012 se příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením neposkytuje toliko na základě rozhodnutí úřadu práce, nýbrž je třeba uzavřít písemnou dohodu o vymezení chráněných pracovních míst (od 1. 1. 2018 o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce). Uvedená dohoda je pak subordinační veřejnoprávní smlouvou, která je ze své povahy konstitutivním aktem (srov. § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Proto její časové účinky nastávají ex nunc. Uzavření dohody je jedním z předpokladů úspěšného rozhodnutí o přiznání příspěvku. Stěžovatel proto podmínky splňoval až ode dne uzavření dohody v jeho věci, a správní orgán rozhodl správně, přiznal-li mu příspěvek pouze za danou část čtvrtletí.

ABA-T-1361/2020 stěžovateli přiznal na uvedeném příspěvku 29 200 Kč a ve zbylé části co do 14 600 Kč mu příspěvek nepřiznal. Podle správního orgánu měl stěžovatel za dané období nárok toliko na část příspěvku, protože dohodu o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce uzavřel až v průběhu čtvrtletí. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021 č. j. MPSV-2021/31847-421/1 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu potvrdil.

2. Odkaz stěžovatele na rozsudek městského soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 8 Ad 13/2017-24 není přiléhavý, protože v uvedené věci nešlo o to, zda je dohoda podmínkou pro vznik nároku, a městský soud tehdy vycházel z judikatury vztahující se k právnímu stavu před 1. 1. 2012. Tvrdí-li stěžovatel, že správní orgány nerozhodovaly o skutkovém stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí, jeho úvahy se s podstatou věci míjí. Rozhodné je, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro přiznání nároku po celé období. Jde sice o výklad přísnější, text zákona je však jasný. Není ani rozhodné, zda správní orgán stěžovatele na nutnost uzavření dohody neupozornil.

II. Argumentace stěžovatele

1. Stěžovatel tvrdí, že mu náleží nárok na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za celé 3. čtvrtletí 2020. Stěžovatel tvrdí, že splnil všechny tři zákonné podmínky: 1) zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením, 2) doručil žádost o příspěvek správnímu orgánu ve stanovené lhůtě a 3) je tzv. bezdlužný (srov. rozsudek městského soudu sp. zn. 8 Ad 13/2017). Správní soudy pak dovodily nad rámec zákona další podmínku spočívající v uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce po dobu celého čtvrtletí, za které se příspěvek žádá. Je přitom nerozhodné, kdy byla dohoda uzavřena, byla-li uzavřena ke dni vydání rozhodnutí o přiznání příspěvku. Správní soudy se proto v napadených rozhodnutích odchýlily od "osvědčené a časem prověřené" judikatury správních soudů, podle které se rozhoduje podle skutkového stavu v době rozhodnutí. Správní orgán nadto na pracovišti stěžovatele dříve provedl místní šetření, při kterém se nikdo nezmínil o nutnosti uzavřít uvedenou dohodu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, poněvadž stěžovatel jako advokát nemá povinnost být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Stěžovatel však v ústavní stížnosti argumentaci Nejvyššího správního soudu nijak nereflektuje a opakuje tytéž námitky, které Nejvyšší správní soud již náležitě vypořádal. Stěžovatel proti závěrům správních soudů nepředkládá žádnou argumentaci, která by směřovala k jejich vyvrácení. Ústavní soud proto nemá jakýkoli podklad argumentaci správních soudů považovat za excesivní. Jejich závěry o použití a výkladu zákona o zaměstnanosti a podmínek nároku na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce přitom vychází z ustálené judikatury a odborné literatury. Správní soudy se také se samou podstatou námitek stěžovatele vypořádávají. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto nejsou svévolná, a napadená rozhodnutí představují projev soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

3. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. To platí tím spíše, jde-li o věc tzv. bagatelní pro výši peněžité částky, o kterou v ní jde. Ústavní soud je oprávněn ústavní stížnosti v takových věcech odmítnout (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněné (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel nadto tzv. bagatelnost své věci nereflektuje. Nepřináší žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jeho věc je v tomto směru kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22 ). Ústavní soud takové okolnosti u nyní posuzované věci neshledal.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu