I.ÚS 1684/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolků Krajina Dluhonice, z. s., sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, a Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Cejl 866/50a, Brno, obou zastoupených JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 10 As 533/2021-140 a IV. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 38 A 4/2021-159, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a spolku Voda z Tetčic, z. s., sídlem Hybešova 178, Tetčice, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Krajský soud následně ve věci samé v záhlaví uvedeným rozsudkem žaloby zamítl (I. výrok). Rozhodl dále o nákladech řízení (II. a III. výrok) a o tom, že stěžovatelům se nevrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh každého (IV. a V. výrok). Stěžovatelé podle krajského soudu v žalobě výslovně uvedli, že "žádají" o přiznání odkladného účinku jejich žalobám, což nelze "obsahově" posoudit jinak, než jako samostatný návrh. Oproti postupu v dřívějších řízeních krajský soud svůj postup "přehodnotil". Stěžovatelé následně proti IV. a V. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu brojili ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 398/22 jako nepřípustnou. Probíhalo totiž řízení o kasační stížnosti druhého stěžovatele a projednáním ústavní stížnosti před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci samé by Ústavní soud nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným prostředkům ochrany práva.

2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti druhého stěžovatele v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu nezabýval částí žalobní argumentace druhého stěžovatele. Šlo-li však o IV. a V. výrok, Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nepochybil, uložil-li druhému stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku. Je pravdou, že druhý stěžovatel v žalobě neuvedl argumentaci k přiznání odkladného účinku; za takové situace by bylo možné uvažovat, že nešlo o konkrétní návrh, ačkoli by vzhledem k formulaci požadavku jako "žádosti" šlo o "hraniční situaci". Druhý stěžovatel však obsáhlou argumentaci k přiznání odkladného účinku předestřel v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Proto lze jeho procesní požadavky k vydání předběžného opatření či přiznání odkladného účinku považovat za svébytný návrh, který poplatkové povinnosti podléhá. Není však "zcela šťastné", že krajský soud nevysvětlil svůj obrat oproti postupu ve věci sp. zn. 38 A 6/2020.

II. Argumentace stěžovatelů

1. Je dále pravdou, že druhý stěžovatel v řízení argumentoval, proč má krajský soud žalobě přiznat odkladný účinek. První stěžovatel však v řízení pro přiznání odkladného účinku žádnou argumentaci nepřednesl, a proto by se na něj tím spíše neměla poplatková povinnost uplatnit. Dále stěžovatelé zdůrazňují, že krajský soud dříve při obdobných formulacích žalobců nepožadoval zaplacení soudního poplatku, byť o odkladném účinku nerozhodl samostatným rozhodnutím. Konečně stěžovatelé poukazují na zájem na účasti veřejnosti a jejich účinné soudní ochrany ve věcech ochrany životního prostředí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); v dotčené části o vrácení soudních poplatků stěžovatelům lze považovat dosavadní řízení za skončené.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu