I.ÚS 1721/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petra Blahníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Cdo 1535/2022-378, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 28 Co 139/2019-354 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. ledna 2019 č. j. 7 C 160/2016-187, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Zpochybnil-li stěžovatel krácení částky za první dva roky řízení, Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené odpovídá stanovisku pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Lhůty pro vydání rozhodnutí podle obecných předpisů o správním řízení nemají na dané úvahy vliv. Krácení za první dva roky řízení vyjadřuje, že "každé řízení nějakou dobu trvá", lhostejno, zda jde o řízení správní či soudní. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že určení konkrétní částky podléhá dovolacímu přezkumu toliko v situacích nepřiměřenosti výsledné částky, což se v nyní posuzované věci nestalo. Stěžovatel dále v dovolání tvrdil, že (pouhé) 10% zvýšení základní částky za vadnost postupu orgánů veřejné moci bagatelizuje význam průtahů v jeho věci (došlo k tzv. procesnímu ping-pongu mezi soudy a správními orgány). Úvahy obecných soudů proto odporují rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Podle Nejvyššího soudu však výsledná částka nebyla nepřiměřená okolnostem věci. V odkazované věci nadto šlo o přiměřenost kritérií ve prospěch a neprospěch poškozeného, kdežto v nyní posuzované věci jde o poměr "kritérií na téže straně tohoto posuzování".

II. Argumentace stěžovatele

1. Zatřetí stěžovatel tvrdí, že s ohledem na vývoj ekonomiky a míru inflace není udržitelné považovat za přiměřené rozpětí základní částky podle stavu před 10 lety. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18, podle kterého výše odškodnění vypovídá o úctě státu k životu jednotlivých lidí. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž apeloval na obecné soudy, aby zvážily, zda v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla dostatečná. Obdobné závěry stěžovatel dovozuje z nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), podle kterého má výše zadostiučinění odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému státu. Zatímco tradice a právní systém jsou konstantami, životní úroveň je proměnná. Dorovnání životní úrovně je v praxi Nejvyššího soudu běžné (srov. rozsudek ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 25 Cdo 279/2004 či ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2608/2004).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu