I.ÚS 1880/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ppm factum a. s., sídlem K Vypichu 1087, Rudná, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 1 Ads 60/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2021 č. j. 29 Ad 9/2018-175, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo nutné ve správním řízení vyslechnout všech 18 pracovníků. Výpovědi všech pracovníků byly zaznamenané v průběhu kontrol a jejich obsah se v rozhodných aspektech nelišil. Bylo proto legitimní sestavit z několika následných výpovědí ve správním řízení určitý vzorec chování. Kromě toho, správní orgány vyšly při rozhodování o přestupku i z dalších podkladů (faktury, knihy návštěv, smlouvy mezi stěžovatelkou a prodejnami, stěžovatelkou a uvedenými obchodními společnostmi či stěžovatelkou a pracovníky). Správní orgány nemohly vyvodit odpovědnost za přestupek vůči jiným osobám. Pracovníci jednali výhradně se zaměstnanci stěžovatelky, s nimi koordinovali svoji činnost. Vztahy s uvedenými čtyřmi obchodními společnostmi měli pracovníci pouze formální. Stěžovatelka umožnila výkon nelegální práce svým jednáním, což je podstatou projednávaného přestupku.

II. Argumentace stěžovatelky

1. Stěžovatelka dále tvrdí, že správní orgány dospěly k závěru o přičitatelnosti jednání stěžovatelce na základě výslechu několika svědků. Žádný ze svědků však neidentifikoval stěžovatelku jako svou zaměstnankyni. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že pokutu obdržela za spáchání sedmi skutků, avšak vyslechnuti byli jen někteří pracovníci, jichž se týkaly pouze čtyři skutky. U zbylých skutků se proto správním orgánům nepodařilo jejich spáchání prokázat, poněvadž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Konečně stěžovatelka tvrdí, že v průběhu kontroly neměla možnost svědkům klást otázky a předložit jim listiny. Neměla proto možnost účastnit se shromažďování podkladů pro rozhodnutí. Z těchto důvodů ani nelze použít protokoly o kontrolách, které byly podkladem pro rozhodnutí správních orgánů.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. V konkrétnostech lze uvést následující. Stěžovatelka v prvé řadě zpochybňuje posouzení znaků závislé práce. Z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy uvedené aspekty posoudily důkladně. Vycházely přitom z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a vyšly z konkrétních okolností věci. Není pravdou, že závěry napadených rozhodnutí brání stěžovatelce vykonávat určitou činnost prostřednictvím subdodavatelů, o to v nyní posuzované věci nejde. Napadená rozhodnutí dále reagují ústavně konformním způsobem na důraz stěžovatelky na formální povahu posuzovaných vztahů; nejde ve svém důsledku o to, zjednodušeně řečeno, kdo s kým jako smluvní strana uzavřel tu kterou písemnou smlouvu, ale zda skutečné vztahy mezi pracovníky a stěžovatelkou (popř. jinými subjekty) nesou znaky závislé práce. S tím se správní soudy vypořádaly, stejně jako s tvrzením stěžovatelky o nedostatečném zjištění "primárního pachatele" a také o tom, že pracovníky úkolovala, protože byla odpovědná svým subdodavatelům. Vzhledem k tomuto tvrzení stěžovatelky, že není pravdou, že jednatel čtyř uvedených obchodních společností někdy působil v orgánech stěžovatelky, nemá relevanci.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu