I.ÚS 34/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou, sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 1 As 113/2021-25, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a vysoké školy Univerzita Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Rozhodnutí děkana o zastavení řízení není nepřezkoumatelné pro přílišnou stručnost přípisu vedoucího katedry ze dne 27. 3. 2020. Šlo toliko o podklad pro rozhodnutí děkana a bylo zřejmé, že stěžovatel kolokvium splnil. Krajský soud nerozhodoval v chybně obsazeném senátu, neboť jednotliví soudci byli předem určeni příslušným rozvrhem práce. Bylo vyloučeno, aby věc byla přidělena účelově konkrétnímu senátu či soudci, čemuž má ústavně zaručené právo na zákonného soudce primárně bránit. "Zákonné soudkyně" neurčil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2020, neboť jím rozhodl "jen" o námitce podjatosti. Namítl-li stěžovatel, že nedošlo k obnovení jeho práv studenta, Nejvyšší správní soud zopakoval, že na stěžovatele je v důsledku nastalé procesní situace nutno hledět, jako by nikdy nepřestal být studentem. Jeho studium proto nebylo přerušeno; i ze správního spisu vyplývá, že vedlejší účastnice za dané období dokonce vydala tzv. potvrzení o studiu. Brání-li vedlejší účastnice stěžovateli v naplnění jeho práv studenta, není žaloba na zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o ukončení studia vhodným prostředkem obrany.

II. Argumentace stěžovatele

1. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud nedostatečně reagoval na jeho námitky v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom tvrdil a), že rozhodnutí děkana o zastavení řízení o jeho vyloučení ze studia je nepřezkoumatelné, neboť vedoucí katedry nerespektoval závazné pokyny krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2019. Dále stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil b), že uznáním splnění kolokvia nedošlo k obnovení jeho práv studenta a c), že jeho studium bylo po určitou dobu přerušeno. Stěžovatel v uvedené souvislosti dodává, že zrušení žalobou napadeného rozhodnutí má být "pouze zadostiučiněním", neboť zachovává "nadále nezákonný akt zkoušejícího a na to navazující akt děkana rozhodující o výjimce k žádosti studenta tak, že o tomto rozhodnutí nelze rozhodnout jinak, než... o ukončení studia. Neúspěšné kolokvium a rozhodnutí děkana o výjimce brání pokračování stěžovateli ve studiu...".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Nelze stěžovateli ani přisvědčit, že krajský soud pochybil, neinformoval-li stěžovatele o konkrétních změnách v obsazení senátu. Sám stěžovatel spatřuje v absenci svého informování o průběžném složení senátu negativní důsledky spočívající v nemožnosti podat námitku podjatosti; v řízení o kasační stížnosti přitom stěžovatel byl podle § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, oprávněn tvrdit, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že tak učinil a stěžovatel nic takového netvrdí. Ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že v řízení před krajským soudem rozhodovali vyloučení soudci, natož aby uvedl konkrétní důvody proč pochybovat o jejich nepodjatosti. K zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce proto nedošlo [srov. mutatis mutandis bod 20 usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu