I.ÚS 827/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 17 Cmo 2/2022-51, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-39, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Odvolání stěžovatele (směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu) odmítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť směřovalo proti rozsudku v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

1. Jde-li o posouzení věci samé, stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice pochybila, neověřovala-li při přijímání jeho plateb, zda odpovídají výši tzv. nezabavitelného minima. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jej krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně poučil o přípustnosti odvolání proti němu, a Ústavní soud by neměl ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. Stěžovatel také brojí proti zamítnutí jeho žádosti o ustanovení advokáta s tím, že chybějící odborné zastoupení způsobilo neúspěch v jeho věci; návrh podal původně k nepříslušnému soudu a jeho návrh neměl být žalobou, nýbrž podnětem v rámci tzv. dohlédací činnosti. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom tzv. bagatelnosti věci, avšak jde podle něj o věc kvalitativně mimořádnou, což opodstatňuje intenzitou pochybení soudů předestřených shora.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Jde-li o ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu, řízení o ustanovení právního zástupce sleduje ve smyslu přístupu k Ústavnímu soudu svoji samostatnou linii, kdy s podáním ústavní stížnosti nelze čekat na meritorní rozhodnutí ve věci (srov. bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 789/18 ). Na rozdíl od napadeného rozsudku krajského soudu proti němu bylo odvolání přípustné (srov. DOLEŽÍLEK, J. In: DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 198 či KORBEL, F. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení, 1. část. Soudcovský komentář. 3 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 239), o čemž ostatně účastníky řízení krajský soud v jeho písemném vyhotovení poučil. Přesto stěžovatel odvoláním brojil toliko proti napadenému rozsudku krajského soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto odvíjí již od doručení napadeného usnesení krajského soudu. Jak Ústavní soud ověřil u krajského soudu, dané rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již v listopadu 2021. Lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proto uplynula před jejím doručením Ústavnímu soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Jde-li o napadené usnesení vrchního soudu, proti jeho důvodům stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí. Vrchní soud kromě toho v odvolacím řízení neučinil nic jiného, než že aplikoval kogentní ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. a odvolání stěžovatele z procesních důvodů jako nepřípustné odmítl. Nadto, nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti odvolání nebylo způsobilé jeho přípustnost založit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 2921/16 či bod 15 usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2380/17 ). Námitkami směřujícími proti důvodům zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta se Ústavní soud nemohl zabývat, poněvadž v dané části jde o ústavní stížnost, která není způsobilá věcného projednání (sub 11). S ohledem na to je nadbytečné se zabývat námitkami stěžovatele o "přesahu" jeho věci vylučující její tzv. bagatelnost (viz bod 22 usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2078/20).

2. Krajský soud proto o návrhu stěžovatele rozhodoval na podkladě zákonného ustanovení, které mu svěřuje pravomoc rozhodnout v obdobné věci (která nikterak nevybočuje z jeho dikce a smyslu), a procesního úkonu, ve kterém se stěžovatel výslovně daného postupu domáhal. Stěžovatel přitom měl možnost formulovat svůj návrh obdobně jako svůj dřívější návrh, což neučinil. Za dané situace proto nelze krajskému soudu důvodně vyčítat, že věc posoudil jako žalobu a rozhodl o ní rozsudkem. Nadto, krajský soud při skončení insolvenčního řízení rozhodl i o odměně vedlejší účastnice, a proto neobstojí argument stěžovatele, že měly být úkony vedlejší účastnice v řízení zahrnuty do výše její odměny. Kromě toho, postoj vedlejší účastnice krajský soud zjišťoval a zjevně z něj i vycházel. Stěžovatel proto nebyl zkrácen na svých procesních právech.

3. Jde-li o samotnou důvodnost žaloby stěžovatele, byť krajský soud zprvu v samotném odůvodnění napadeného rozsudku předesílá, že stěžovatel "neuvedl [určitá] skutková tvrzení", z následujícího odstavce se podává, že nosným důvodem jeho rozhodnutí nebylo neunesení břemene tvrzení stěžovatele. Krajský soud nárok stěžovatele řádně posoudil, a byť mu nevyhověl, svůj postup náležitě zdůvodnil. Rozhodné přitom pro něj bylo, že výše splátek nezávisela na vůli vedlejší účastnice ani insolvenčního soudu a nedošlo k nedůvodnému obohacení vedlejší účastnice či věřitelů. Na dané důvody však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak věcně nereaguje. Napadený rozsudek krajského soudu proto představuje projev nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

V. Závěr

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti (směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a napadenému usnesení vrchního soudu) o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (sub 12 až 17). Ve zbylé části (proti napadenému usnesení krajského soudu) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost týmž způsobem jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (sub 11).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu