I.ÚS 877/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LEDOPA GROUP s. r. o., sídlem Jihlavská 1007/2, Žďár nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. 9 Afs 18/2021-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2021 č. j. 62 Af 79/2019-110 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. srpna 2019 č. j. 34908/19/5300-22441-711776, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Odkazovala-li stěžovatelka na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2021 č. j. 10 Afs 112/2021-79, ze dne 29. 1. 2021 č. j. 4 Afs 146/2020-67 a ze dne 14. 10. 2021 č. j. 9 Afs 66/2021-42, šlo o situace, kdy správní soudy vytýkaly daňovým orgánům, že se soustředily výhradně na kritérium organizace přepravy. V nyní posuzované věci však obdobné správním orgánům vytkl krajský soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2018 a OFŘ svá pochybení napadeným rozhodnutím napravilo, poněvadž provedlo stěžovatelkou navrhované důkazy, vypořádalo se s nimi, zohlednilo všechny podstatné skutečnosti z nich vyplývající a posoudilo věc, byť pro něj kritérium přepravy bylo významné, v celkovém kontextu s přihlédnutím k dalším kritériím.

II. Argumentace stěžovatelky

1. Začtvrté stěžovatelka namítá, že orgány veřejné moci v její věci zohlednily skutečnosti, které nemohla v době uskutečnění transakce znát, což odporuje principu právní jistoty a ochrany dobré víry. Takovými skutečnostmi mají být "zejména" obchodní vztahy řetězce před dodáním zboží stěžovatelce. Stěžovatelka proto nemohla předvídat právní závěry správce daně.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

2. Zadruhé, posouzení věci Nejvyšším správním soudem se nemíjí s jejím právním posouzením provedeným krajským soudem a OFŘ. Všichni jmenovaní se v napadených rozhodnutích soustředili na zjištění, kde se nachází místo plnění transakce, u které stěžovatelka uplatnila odpočet DPH, a kdo je prvním pořizovatelem, který nabyl právo nakládat se zbožím jako vlastník na území jiného členského státu. Všichni jmenovaní přitom dospěli shodně k závěru (nosnými důvody jejich rozhodnutí je), že na stěžovatelku přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastnici již na území jiného členského státu (a tam došlo k dodání zboží podle § 7 odst. 1 zákona o DPH), nikoli v tuzemsku. Rozhodné je, že stěžovatelka je subjekt, který intrakomunitární pořízení zboží realizuje, a o tuzemské zdanitelné plnění nejde (viz shodně bod 100 napadeného rozhodnutí OFŘ, bod 34 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 32 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud proto okolnosti věci neinterpretoval jinak než OFŘ a krajský soud.

3. Zatřetí, Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatelky o odlišení její věci s předchozí rozhodovací praxí v napadeném rozsudku reagoval, a to srozumitelně, logicky a s jejich samotnou podstatou se vypořádal. Zaměřil se přitom i na zjištění, zda OFŘ v novém řízení respektovalo dřívější závazný právní názor krajského soudu, poněvadž šlo o v zásadě stejná pochybení, která Nejvyšší správní soud vytýkal správním orgánům ve stěžovatelkou odkazovaných rozsudcích. Jak se přitom podává z napadených rozhodnutí, OFŘ skutečně při určení, kdo je pořizovatelem zboží z jiného členského státu, vyšlo zejména z kritéria organizace přepravy. Ze stěžovatelkou odkazovaných rozsudků se však nepodává, že uvedené kritérium nesmí být při takovém posouzení významné vůbec. Jejich nosnými důvody je to, že daňové orgány musí zohlednit i další kritéria a provést důkazy navrhované daňovým subjektem, tíží-li jej důkazní břemeno. To však OFŘ učinilo, poněvadž se s důkazními návrhy stěžovatelky vypořádalo a soustředilo se i na zjištění, zda stěžovatelka nakupovala zboží pro svou vlastní ekonomickou činnost, a zda byla ve světle ujednaných podmínek a dalších okolností omezena na právu nakládat se zbožím jako vlastnice.

4. Vyšel-li proto Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku z toho, že jeho závěry neodporují stěžovatelkou odkazovaným rozsudkům, jde o projev jeho nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Uvedený závěr je řádně odůvodněn a nejde o exces. Z téhož důvodu Nejvyšší správní soud neměl povinnost věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, neboť nešlo o judikaturní rozpor.

5. Jde-li začtvrté o argumentaci dobrou vírou, danými námitkami se zabývaly již krajský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích. Zdůraznily přitom, že argument dobré víry je rozhodný především při posuzování tzv. podvodných řetězců, což však nebyl případ nyní posuzované věci. Rozhodné však pro ně bylo, že právní úprava, z níž vycházel správce daně, nebyla nepředvídatelná či nesrozumitelná. Spojuje-li stěžovatelka svou argumentaci s posouzením skutkových okolností, které jí "nelze přičíst", z napadených rozhodnutí se srozumitelně a logicky podává, že stěžovatelka se transakcí přímo účastnila, nešlo o obchodní vztahy na ní nezávislé, a ve věci proto nešlo o jednání jiných subjektů, se kterými "neměla nic společného". Stěžovatelka sice tvrdí, že "okolnosti věci" nemohla znát, napadená rozhodnutí však svědčí o opaku, přičemž stěžovatelka proti takovým zjištěním nepředkládá konkrétní argumentaci. Napadená rozhodnutí proto neodporují principům právní jistoty a ochrany dobré víry.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Jaromír Jirsa v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu