I.ÚS 1667/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. F., zastoupené Mgr. Lucií Knoll, advokátkou, sídlem Helceletova 235/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2026 č. j. 13 Co 81/2026-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a L. S., zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou, sídlem Josefa Václava Sládka 37, Frýdek-Místek, a nezletilého B. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí opatrovnického soudu, kterým bylo zrušeno prozatímní rozhodnutí. Původně vydané prozatímní rozhodnutí upravovalo styk stěžovatelky (jako bývalé partnerky vedlejší účastnice) s nezletilým. Jádrem její ústavní stížnosti je nesouhlas se závěrem soudu, že jsou dány důvody pro zrušení prozatímního rozhodnutí. Argumentuje též právem na rodinný život, který jí jako osobě v postavení sociální matky garantuje právo se stýkat s dítětem, jež považuje za svého syna.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že vedlejší účastnice je biologickou i právní matkou nezletilého. Stěžovatelka se považuje za sociální matku nezletilého, neboť s vedlejší účastnicí dříve žily a společně se rozhodly, že vedlejší účastnice podstoupí umělé oplodnění. Po přibližně čtyřech letech po narození nezletilého se však stěžovatelka a vedlejší účastnice rozešly. Podle stěžovatelky byla od té doby v častém kontaktu s nezletilým a fakticky o něj také pečovala. Nicméně tomuto styku vedlejší účastnice začala na podzim 2025 zabraňovat, proto stěžovatelka podala návrh na vydání prozatímního rozhodnutí. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") návrhu vyhověl a prozatímně rozhodl o tom, že má stěžovatelka právo styku s nezletilým každý druhý víkend.

3. Vedlejší účastnice poté navrhla, aby okresní soud prozatímní rozhodnutí zrušil. Ten jejímu návrhu nevyhověl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") však na základě odvolání vedlejší účastnice změnil usnesení okresního soudu a zrušil dříve vydané prozatímní rozhodnutí. Oproti okresnímu soudu považoval za relevantní, že vydání prozatímního rozhodnutí v podstatě předcházela dohoda stěžovatelky s vedlejší účastnicí. Jelikož vedlejší účastnice od dohody poté "odstoupila" a se stykem stěžovatelky s nezletilým nesouhlasila, došlo podle krajského soudu ke změně okolností, které byly relevantní pro vydání prozatímního rozhodnutí. Také poukázal na nově vyvstalé pochybnosti ohlednosti vhodnosti styku nezletilého se stěžovatelkou. Styku je přítomna i přítelkyně stěžovatelky, jejíž chování vzbuzuje v matce obavy, které lze podle krajského soudu do určité míry považovat za odůvodněné. Ve shodě s okresním soudem považoval krajský soud stěžovatelku za osobu nezletilému blízkou podle § 927 občanského zákoníku. Proto připomenul, že jí není možné přiznávat právo styku s nezletilým automaticky, ale jen pokud jsou pro to splněny zákonné podmínky.

4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení krajského soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na rodinný život podle čl. 10 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), zvláštní ochrana rodičovství podle čl. 32 odst. 2 Listiny, právo na rodičovskou výchovu a péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy a také došlo k porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Především zdůrazňuje, že důvody, jež vedly ke zrušení prozatímního rozhodnutí, nebyly nedostatečně vysvětleny. Rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, ke stěžovatelčině vyjádření nebylo vůbec přihlédnuto. Stěžovatelka namítá, že krajský soud přistupoval k věci předpojatě, nedostatečně zjistil skutkový stav a dopustil se libovůle. Požádala též o přednostní projednání věci.

5. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastnice (biologická matka) ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Zdůraznila potřebu ochrany dítěte a upozornila na několik skutečností, které podle ní zpochybňují vhodnost styku nezletilého se stěžovatelkou. Stěžovatelka v reakci na toto vyjádření setrvala na své ústavní stížnosti, tvrzení vedlejší účastnice považovala za subjektivní a nepodložená. Doplnila také několik nových informací, mj. o aktuálním stavu řízení před obecnými soudy.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo zrušeno prozatímní rozhodnutí (§ 465a a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních). Ústavní soud ve svých nedávných nálezech zdůraznil, že byť prozatímní rozhodnutí nejsou zcela vyňata z přezkumu Ústavního soudu, bude k těmto věcem přistupovat nadmíru zdrženlivě a bude je podrobovat jen tzv. omezenému přezkumu ústavnosti (viz nálezy ze dne 30. června 2026 sp. zn. II. ÚS 1124/26, bod 27, a ze dne 2. července 2026 sp. zn. I. ÚS 1382/26, bod 28). V tomto testu ověřuje, zda mělo rozhodnutí zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a zda nebylo projevem svévole; důvodem pro kasační zásah je také hrubé porušení zásad spravedlivého procesu (viz bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1382/26 a tam citovaná rozhodnutí).

8. Ústavní soud v tomto rozsahu přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k tomu, že v omezeném testu ústavnosti obstojí. Je zřejmé (a stěžovatelka to ani nerozporuje), že napadené rozhodnutí má zákonný podklad a bylo vydáno příslušným orgánem. Z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by došlo k flagrantnímu porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v tomto ohledu pouze namítá, že jí nebyl dán prostor se vyjádřit k odvolání vedlejší účastnice. Již z ústavní stížnosti je ale zřejmé, že jí bylo odvolání doručeno týden před tím, než krajský soud vydal napadené usnesení. Stěžovatelka tedy měla dostatečnou možnost se s odvoláním seznámit a vyjádřit se k němu, této možnosti však nevyužila. Pokud zmiňuje jiné vyjádření, které i přiložila k ústavní stížnosti, je z něj zřejmé, že se přímo netýkalo předmětu odvolacího řízení (otázky trvání prozatímního rozhodnutí); stěžovatelka jej zaslala okresnímu soudu k řízení ve věci samé.

9. Napadené usnesení ani nelze považovat za svévolné. Z jeho odůvodnění jsou zřejmé alespoň základní úvahy, které soud vedly k závěru o změně poměrů a potřebě zrušit prozatímní rozhodnutí. Soud poukázal na neformální dohodu, která měla být důvodem pro vydání prozatímní rozhodnutí. Změnu poměrů spatřil v odstoupení vedlejší účastnice od této dohody. Též zmínil výhrady k tomu, že je styku s nezletilým přítomna přítelkyně stěžovatelky (lze nicméně připustit, že tyto výhrady blíže nekonkretizoval). Byť stěžovatelka vznáší výhrady k tomu, zda tyto okolnosti skutečně prokazují skutečně podstatnou změnu poměrů, s ohledem na výše zdůrazněnou zdrženlivost není namístě, aby tyto úvahy krajského soudu Ústavní soud nyní přehodnocoval. Jelikož se jednalo o řízení ve věci prozatímního rozhodnutí, nelze ani způsob osvědčování skutečností a vyhodnocování nejlepšího zájmu dítěte považovat ze strany krajského soudu za ústavněprávně problematický.

10. V rámci vymezeného rozsahu přezkumu pak není namístě, aby Ústavní soud hodnotil ani (ne)aktivitu okresního soudu ve věci návrhů na výkon prozatímního rozhodnutí (navíc stěžovatelka tento postup ústavní stížností výslovně nenapadá, nadto by to bylo zjevně nepřípustné pro nevyčerpání opravných prostředků). V rámci stěžovatelkou vymezeného přezkumu ani nemůže být pro Ústavní soud relevantní postup obecných soudů po vydání napadeného rozhodnutí.

11. Ústavní soud sice rozumí stěžovatelčiným výtkám, že nebyla dostatečně akcentována její role jako sociální matky, odůvodnění krajského soudu ale nelze považovat za nedostatečné, excesivní či zcela opomíjející nejlepší zájem nezletilého. S ohledem na vyjádřenou zásadu zdrženlivosti při přezkumu prozatímních rozhodnutí proto Ústavní soud nedospěl k potřebě nyní uplatnit svou kasační pravomoc. A to navzdory tomu, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně rozebírá otázku svého postavení jako sociální matky, argumentuje právem na rodinný život a zákazem diskriminace. Tyto námitky přesto nelze považovat za zjevně liché a obecné soudy by je v navazujícím řízení ve věci samé měly reflektovat.

12. I z toho důvodu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout svou judikaturu k otázce vazby sociálně blízké osoby k nezletilému dítěti předpokládané § 927 občanského zákoníku. Té se věnoval ve svém nedávném nálezu ze dne 5. února 2026 sp. zn. III. ÚS 3700/25 (taktéž v situaci stejnopohlavního páru, byť se v tomto nálezu věcně zabýval jen dílčí procesní otázkou - předběžnou vykonatelností). Zdůraznil, že právo styku nevzniká volbou dospělých osob v okolí dítěte, ale v důsledku reálně existující citové vazby dítěte a jiné osoby, přičemž styk s ní musí být v jeho nejlepším zájmu, resp. neurčení styku by muselo znamenat pro dítě újmu. Lze též upozornit na východiska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (jak na ně odkazovala i stěžovatelka), podle níž je rodinný život třeba chápat na základě skutečné povahy vztahů mezi dotčenými osobami, a to i nezávisle na biologických či právních vazbách (viz § 148 rozsudku velkého senátu ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii č. 25358/12 či § 59 rozsudku ze dne 18. 5. 2021 ve věci Valdís Fjölnisdóttir a další proti Islandu č. 71552/17).

13. Ústavní soud nyní (aniž by předjímal rozhodnutí obecných soudů ve věci samé) poznamenává, že dosavadní postavení stěžovatelky jako sociální matky nezletilého (pokud je soudy vezmou za prokázané) je třeba vzít v úvahu při výkladu a aplikaci § 927 občanského zákoníku. Pakliže skutečně po dobu několika let plnila fakticky roli matky (resp. jedné z matek), mělo by na ni být touto optikou i nahlíženo v řízení o styku s nezletilým (srov. též bod 12 usnesení ze dne 26. srpna 2025 sp. zn. II. ÚS 1721/25 ), zejména při hodnocení, zda by nedostatek styku s ní neznamenal pro dítě újmu, byť právně jde (jen) o další osobu, resp. osobu společensky blízkou ve smyslu § 927 občanského zákoníku.

14. S ohledem na výše uvedené - obzvlášť na limitovaný přezkum ve věci prozatímního rozhodnutí - tedy Ústavní soud neshledal, že by krajský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

15. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se ústavní stížnost snažil posoudit (v rámci možností) v co nejkratší možné době.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu