I.ÚS 1739/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. O., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem, sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 6 Tdo 94/2026-459, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2025 č. j. 5 To 237/2025-369 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. července 2025 č. j. 2 T 86/2025-317, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy] a právo na předvídatelnou aplikaci norem trestního práva (čl. 39 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") shledán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (v bodě 1) a dále přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 2). Stěžovatel i přes uložený zákaz řízení motorových vozidel řídil dne 21. 1. 2025 v době okolo 19:05 hodin motorové vozidlo, přičemž neuposlechl výzvu hlídky Policie ČR k zastavení vozidla a začal hlídce ujíždět. Při pokusu o únik policejní hlídce městskou zástavbou výrazně překračoval povolenou rychlost (místy překročil rychlost 140 km/h oproti povolené rychlosti 50 km/h), opakovaně vjížděl do protisměru a bez zpomalení přejel několik přechodů. Následně nezvládl řízení a narazil do stromu, pak se dal útěk. Policie ho v 19:15 hodin téhož dne vypátrala a zadržela. Rovněž bylo zjištěno, že měl stěžovatel u sebe přibližně 35 gramů metamfetaminu.

3. Stěžovatel i státní zástupce proti rozsudku městského soudu brojili odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil, přičemž upravil kvalifikaci skutků tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 trestního zákoníku. Krajský soud rekvalifikoval skutek v bodě 2, jelikož se dle jeho názoru v řízení před soudem prvního stupně nepodařilo prokázat, že by stěžovatel nalezené psychotropní látky přechovával pro jinou osobu. Ve zbytku se krajský soud ztotožnil se závěry městského soudu. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dovolání, Nejvyšší soud je však odmítl jako zjevně neopodstatněné.

4. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. Vesměs v ní opakuje námitky uplatněné již před obecnými soudy. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do čtyř bodů: 1) obecné soudy na základě provedených důkazů, zejména kamerového záznamu pořízeného z vozidla policejní hlídky, nesprávně vyhodnotily jízdu stěžovatele jako nebezpečnou a ohrožující ostatní účastníky provozu; 2) obecné soudy v rozporu s ustálenou judikaturou nepředvídatelně kvalifikovaly jednání stěžovatele jako obecné ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první trestního zákoníku; 3) obecné soudy nesprávně provedly důkaz v podobě kamerového záznamu, jelikož ho v rozporu s judikaturou Ústavního soudu neprovedly jako důkaz ohledáním a neopatřily k jeho provedení protokol; a 4) obecné soudy se nevypořádaly s některými námitkami stěžovatele a neprovedly jím navrhované důkazy.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

7. Co se týče námitky ohledně hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9).

8. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadá zejména dílčí závěry obecných soudů. Stěžovatel nesouhlasí se závěry, že na přechodech vůbec nezpomaloval a že vozidla, kolem kterých projížděl, musela reagovat zpomalením či zastavením, aby nedošlo ke střetu s jeho vozidlem. Stěžovatel sice uznává, že některá vozidla musela na jeho jízdu reagovat, nikoliv však proto, aby nedošlo ke střetu s jeho vozidlem. Stěžovatel dále zpochybňuje, že ke konečnému nárazu do stromu došlo z důvodu živelnosti a nekontrolovatelnosti jeho jízdy. Dle názoru stěžovatele došlo k nárazu do stromu kvůli defektu pneumatiky, který měl vzniknout o chvíli dříve nárazem vozidla stěžovatele do středového ostrůvku.

9. Stěžovatel se dále vymezil proti některým závěrům Nejvyššího soudu. Tvrzení Nejvyššího soudu, že některá vozidla míjel relativně těsně na úzké vozovce, jsou dle názoru stěžovatele jednak nesprávná a jednak s těmito tvrzeními dosud soudy nepracovaly, a stěžovatel se tak k nim nemohl vyjádřit. Co se týče jízdy "na červenou" a přejetí dvojité plné čáry při předjíždění, stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že se jedná o okolnosti zvyšující nebezpečnost jeho jízdy, jelikož na křižovatkách se ve volném směru jízdy nenacházela žádná vozidla a dvojitou čáru stěžovatel přejel, aby měl více prostoru k předjetí dalších vozidel. Nakonec se stěžovatel ohradil proti hodnocení rychlosti jeho jízdy. Podle stěžovatele více než dvojnásobné překročení povolené rychlosti samo o sobě nepředstavuje pro účastníky provozu bezprostřední riziko. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že jako bývalý závodník lépe zvládá ovládání vozidla ve vysokých rychlostech a má rychlejší reakční čas než průměrný řidič.

10. Podle stěžovatele tak obecné soudy v důsledku výše uvedených tvrzených dílčích pochybení nesprávně vyhodnotily jeho jízdu jako nekontrolovatelnou a bezprostředně ohrožující ostatní účastníky provozu. S tímto názorem stěžovatele však nelze souhlasit. Stěžovatel v první řadě nepopírá klíčové skutečnosti, a to že jel v městské zástavbě velmi vysokou rychlostí místy dosahující 130 km/h (oproti povolené rychlosti 50 km/h), že při jízdě ve vysoké rychlosti přejel několik přechodů pro chodce, v protisměru přejel křižovatku "na červenou", minul 14 vozidel jedoucích v protisměru nebo souběžně (přičemž některá musela reagovat zpomalením nebo zastavením), nebezpečně přejížděl do protisměru přes plnou čáru i dvojitou plnou čáru a nakonec havaroval. Stalo se tak navíc za snížené viditelnosti. Podle názoru Ústavního soudu již z těchto nesporných skutečností jednoznačně vyplývá, že mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů o tom, že jízda stěžovatele byla živelná, nekontrolovatelná a bezprostředně ohrozila ostatní účastníky silničního provozu, není dán extrémní nesoulad.

11. Neobstojí ani argument stěžovatele, že jako bývalý automobilový závodník, a tedy zkušený řidič, měl po celou dobu jízdu pod kontrolou. Proti tomuto tvrzení svědčí již samotný fakt, že stěžovatel nakonec nezvládl řízení a havaroval. Bezpředmětná je námitka stěžovatele, že se tak stalo z důvodu defektu pneumatiky, nikoliv jeho vlastní chybou. Tvrzený defekt pneumatiky měl způsobit kontakt vozidla stěžovatele se středovým ostrůvkem, do kterého narazil po vlastní řidičské chybě (jak stěžovatel sám uznává). Jelikož tak ke ztrátě kontroly nad vozidlem a nárazu do stromu v konečném důsledku došlo pochybením stěžovatele, nemůže se stěžovatel tvrzeným defektem pneumatiky zprostit odpovědnosti za způsobenou nehodu.

12. Druhá námitka stěžovatele se týká výkladu podústavního práva, konkrétně kvalifikace jednání stěžovatele jako obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první trestního zákoníku. Obdobně jako hodnocení důkazů (viz výše) i výklad podústavního práva je věcí především obecných soudů. Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

13. Ústavní soud v nyní projednávané věci žádnou z uvedených kvalifikovaných vad neshledal. Stěžovatel namítá, že míra ohrožení ostatních účastníků silničního provozu v jeho případě nedosáhla takové intenzity jako v jiných případech, v nichž byli pachatelé uznáni vinnými týmž trestným činem, který je kladen za vinu i jemu. I kdyby bylo možno dát stěžovateli za pravdu, že v jím uvedené kazuistice skutečně byla intenzita ohrožení účastníků provozu vyšší než v jeho případě, samo o sobě by to neznamenalo, že obecné soudy zjevně vybočily z ustálené rozhodovací praxe.

14. Judikatura Nejvyššího soudu ke vztahu trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první trestního zákoníku a nebezpečné jízdy uvádí: "V dané souvislosti je třeba konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že o zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1049/2020, bod 44). Zároveň pro naplnění znaku skutkové podstaty spočívající ve vydání nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví alespoň sedmi osob postačí, když jsou tyto osoby "ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013).

15. Ve světle tohoto výkladu tak obecné soudy zjevně nevybočily z dosavadní rozhodovací praxe, když kvalifikovaly jednání stěžovatele, spočívající v nebezpečné a bezohledné jízdě městskou zástavbou, při které ve vysoké rychlosti a za snížené viditelnosti postupně minul 14 projíždějících vozidel a následně havaroval, jako trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 aliena první trestního zákoníku, i kdyby byla intenzita ohrožení ostatních účastníků provozu poněkud nižší než v některých jiných případech uvedených stěžovatelem.

16. Ústavní soud se dále zabýval třetí námitkou stěžovatele ohledně způsobu provedení důkazu v podobě kamerového záznamu pořízeného policejní hlídkou, který představoval ve věci klíčový důkaz. Podle stěžovatele měly soudy tento důkaz provést ohledáním a pořídit o jeho provedení protokol, přičemž tento názor opírá o nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20 . V tomto nálezu Ústavní soud shledal postup civilního soudu, kdy nepořídil protokol při dokazování audiovizuálním záznamem, za porušení zásady kontradiktornosti řízení, jelikož rozhodnutí ve věci bylo pro stěžovatelku, která vnímala záznam opačným způsobem než soud, překvapivé. Ústavní soud však nemá toto rozhodnutí za přiléhavé na nyní projednávanou věc. Je tomu tak z toho důvodu, že skutkové okolnosti, které stěžovatel v nyní projednávané věci vnímal dle svého tvrzení odlišně od obecných soudů, byly pouze dílčího charakteru a již na základě nesporných skutečností mohl rozumně očekávat, že bude shledán vinným z trestného činu obecného ohrožení (blíže viz body 8-15 výše). Naopak v nálezu, o který stěžovatel opírá svou argumentaci, se jednalo o zásadní rozpor mezi vnímáním audiozáznamu stěžovatelkou a soudem, který měl vliv na výsledek řízení.

17. Ústavní soud připouští, že judikatura Nejvyššího soudu ohledně provádění důkazu audiozáznamem v trestních věcech není jednotná. Tím se ostatně Ústavní soud zabýval v nedávném nálezu ze dne 23. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2338/25, body 32-38. Je úkolem obecných soudů (v tomto případě velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu), nikoliv Ústavního soudu, aby nejasnosti v rozhodovací praxi odstranily. Bez ohledu na to, zda po sjednocení judikatury Nejvyšším soudem vyjde najevo, že obecné soudy v případě stěžovatele při provádění kamerového záznamu postupovaly nesprávně, má Ústavní soud za to, že takové případné pochybení nemohlo mít za následek porušení kontradiktornosti řízení, a tedy porušení základních práv stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, bod 18). Ústavní soud rovněž přihlédl k tomu, že kamerový záznam přezkoumaly jak městský soud, tak i krajský soud a Nejvyšší soud (opět oproti situaci v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1247/20, kde odvolací soud odmítl znovu i přes námitky stěžovatelky provést důkaz videozáznamem). V odůvodnění svých rozhodnutí zároveň přesně uvedly, v jakých časech kamerového záznamu se staly konkrétní události klíčové pro posouzení věci.

18. Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil ani ohledně jeho čtvrté námitky. Výhrady stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění směřují především proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu. Ten se však s námitkami stěžovatele vypořádal zevrubně a obsáhle. Nejvyšší soud zejména sám přezkoumal kamerový záznam a vysvětlil, proč se ztotožnil se skutkovými závěry obecných soudů. Současně s odkazem na svou dosavadní rozhodovací praxi podrobně odůvodnil, proč jednání stěžovatele naplňuje znaky trestného činu obecného ohrožení. Nevypořádal-li se s některými dílčími námitkami stěžovatele, učinil tak s poukazem na § 265a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť tyto námitky směřovaly výlučně proti odůvodnění rozsudku krajského soudu a nebyly významné pro posouzení skutku vymezeného ve výroku rozhodnutí. Ústavní požadavek na odůvodnění rozhodnutí nevyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou námitkou, kterou účastník řízení vznese, ale pouze těmi, které jsou důležité pro posouzení věci a které mají možnost ovlivnit výsledek řízení (nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 31).

19. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, který měl zodpovědět otázku, zda měl stěžovatel jízdu pod kontrolou a zda ji lze hodnotit jako nebezpečnou. Obecné soudy tento důkaz odmítly pro nadbytečnost, jelikož již na základě provedených důkazů bylo možné posoudit charakter jízdy stěžovatele. Ústavní soud takový postup neshledal nesprávným, natož neústavním. Obecné soudy nemají povinnost provádět každý navrhovaný důkaz. Jedním z legitimních důvodů pro neakceptování důkazu je i jeho nadbytečnost (nález ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. I. ÚS 2862/25, bod 23). Obecné soudy musejí především dostatečně odůvodnit, v čem nadbytečnost důkazu spatřují (nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 ), přičemž v projednávané věci tomuto požadavku dostály.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu