I.ÚS 1895/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2026 č. j. 7 Tdo 168/2026-562, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 8 To 22/2025-492 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2025 č. j. 34 T 9/2024-363, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), zásada nullum crimen sine lege, tj. zásada zákonnosti v trestním právu (čl. 39 Listiny), a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se dopustil tohoto trestného činu tím, že dne 17. 7. 2023 v době mezi 3:02 a 3:09 v Plzni, ulici Martinské, před nonstop barem Wagon pod vlivem alkoholu vytáhl z kapsy kalhot zavírací nůž o délce čepele cca 9 cm, tento rozevřel, a náhle jím prudce máchl směrem k poškozenému, tohoto tímto nožem bodl do levé horní poloviny hrudníku do míst nad prsní bradavkou, přičemž stěžovatel tímto jednáním způsobil poškozenému bodnou ránu nad levou prsní bradavkou, pronikající kůží, o celkové šířce cca 2 mm a hloubce 10 mm zasahující do podkoží, kdy toto zranění neomezilo poškozeného v běžném životě po dobu delší sedmi dnů, přičemž vzhledem k mechanismu a způsobu útoku poškozenému hrozilo bodné poranění plic či srdce, tedy zranění, která by poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž stěžovatel věděl s ohledem na použitou zbraň a způsob vedení útoku, že takto může poškozenému následek v podobě smrti způsobit a s takovým následkem byl srozuměn.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2025 sp. zn. 8 To 22/2025 prvostupňový rozsudek v celém rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Rekvalifikaci jednání stěžovatele zdůvodnil vrchní soud tím, že z provedených důkazů není zřejmé, že pokud by se poškozený útoku nevyhnul, byl by pravděpodobně ohrožen na životě.

4. Proti rozsudku vrchního soudu následně podala v neprospěch stěžovatele dovolání nejvyšší státní zástupkyně. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 7 Tdo 661/2025, kterým rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrchnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud vrchnímu soudu vytkl, že provedl pouze důkazy, ze kterých není zřejmé, zda poškozený skutečně uhnul či nikoliv.

5. Vrchní soud v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu doplnil dokazování o zpomalený záznam útoku pořízený bezpečnostní kamerou a dospěl k závěru, že poškozený na útok stěžovatele skutečně reagoval uhnutím, přičemž pokud by tak neučinil, nůž stěžovatele by ho plně zasáhl do oblasti srdce a plic. Z tohoto důvodu v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Zároveň zamítl odvolání státního zástupce stran nepřiměřeně mírného trestu.

6. Proti usnesení vrchního soudu o zamítnutí odvolání podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před krajským soudem, vrchním soudem i Nejvyšším soudem. Jeho argumentace se soustředí především na posouzení subjektivní stránky trestného činu, konkrétně na existenci nepřímého úmyslu stěžovatele poškozeného usmrtit. Stěžovatel namítá, že obecné soudy své závěry o existenci nepřímého úmyslu, zejména o srozumění stěžovatele s možným smrtelným následkem jeho jednání, dostatečně neodůvodnily, neboť je založily převážně na objektivní nebezpečnosti jeho jednání a na úvaze, že při jiném průběhu skutkového děje mohlo dojít ke smrti poškozeného. Takové odůvodnění však podle stěžovatele samo o sobě nepostačuje k prokázání nepřímého úmyslu stěžovatele. Podle stěžovatele obecné soudy dostatečně neodlišily hranici mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí a extenzivně aplikovaly trestní právo v jeho neprospěch. Zjištěný skutkový stav vyvolával pochybnosti ohledně existence nepřímého úmyslu, a měl být proto vyložen ve prospěch stěžovatele ve světle zásady in dubio pro reo. Tvrzená pochybení obecných soudů tak měla ve svém celku porušit práva stěžovatele uvedená v bodě 1 výše.

9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán (ostatně jak stěžovatel sám uznává). Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9). V nyní projednávané věci však k takovému extrémnímu nesouladu nedošlo, jak Ústavní soud rozvádí níže.

10. V první řadě stěžovatel opírá svou argumentaci o závěry Nejvyššího soudu, konkrétně o usnesení sp. zn. 8 Tdo 1263/2020, kde Nejvyšší soud předestírá závěr, že nepřímý úmysl pachatele trestného činu musí být náležitě dokázán, nikoli pouze předpokládán. Stěžovatel k tomu v souladu se zmíněným rozhodnutím zdůrazňuje, že závěr stran nepřímého úmyslu musí vyplývat z konkrétních okolností případu, jako ze způsobu vedení útoku, jeho intenzity a dalších individuálních znaků skutkového děje. Ústavní soud má však v případě stěžovatele za to, že těmto požadavkům obecné soudy při posuzování subjektivní stránky trestného činu stěžovatele dostály. Nalézací soud své závěry stran způsobu provedení útoku, intenzity útoku a dalších okolností konkrétního útoku stěžovatele spolehlivě a dostatečně zjistil z provedených důkazů, zejména provedením kamerového záznamu, jenž celý průběh jednání stěžovatele přesně zobrazuje.

11. K námitce stěžovatele, podle níž obecné soudy nedostatečně odlišily nepřímý úmysl od vědomé nedbalosti, Ústavní soud uvádí, že rozdíl mezi těmito formami zavinění skutečně spočívá především ve volní složce psychického vztahu pachatele k následku jeho jednání, kdy u nepřímého úmyslu musí být pachatel s možným škodlivým následkem svého jednání srozuměn a vnitřně smířen. Existence tohoto vnitřního srozumění je proto nezbytnou podmínkou pro závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ústavní soud však v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy při posuzování této otázky vybočily z ústavních mezí. Z odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména z odůvodnění rozsudku krajského soudu, je patrné, že závěr o existenci nepřímého úmyslu dovodily z komplexního hodnocení všech provedených důkazů a okolností případu. Jejich úvahy jsou podrobné, logické, vzájemně provázané a přesvědčivě odůvodněné, pročež Ústavní soud považuje postup obecných soudů v této otázce za dostatečný.

12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že subjektivní stránka trestného činu představuje vnitřní psychický vztah pachatele ke spáchanému činu a jeho následku. Jelikož tento vztah zpravidla nelze prokazovat přímými důkazy, jsou obecné soudy nuceny vycházet z důkazů nepřímých a z objektivně zjistitelných okolností případu, z nichž lze na existenci určité formy zavinění usuzovat. Posouzení subjektivní stránky je proto založeno na logickém vyhodnocení všech relevantních skutečností v jejich vzájemných souvislostech.

13. V nyní projednávané věci obecné soudy vycházely zejména z povahy použité zbraně, způsobu vedení útoku, jeho intenzity, náhlosti a neočekávanosti, jakož i z místa, na které stěžovatel útočil. Právě tyto objektivní okolnosti jim umožnily učinit závěr o tom, že stěžovatel byl s možností způsobení smrtelného následku srozuměn, neboť i laik ví, kde se v lidském těle nacházejí životně důležité orgány, jako srdce, a že útokem ostrým předmětem na tyto orgány může dojít ke smrtelnému zranění člověka. Zmíněný postup obecných soudu tak odpovídá ustáleným principům trestního práva i rozhodovací praxi a nelze v něm spatřovat protiústavní pochybení.

14. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele o nedostatečnosti prokázání nepřímého úmyslu na základě objektivně zjistitelných okolností skutkového děje. Takový závěr by totiž ve svém důsledku znamenal, že existenci nepřímého úmyslu by nebylo možné dovodit prakticky v žádném případě, neboť vnitřní vztah pachatele k možnému následku jeho jednání lze zpravidla dovozovat právě z okolností, za nichž k jeho jednání došlo. Pokud by objektivně zjistitelné skutečnosti samy o sobě nemohly představovat podklad pro závěr o existenci nepřímého úmyslu, byl by tento institut fakticky vyprázdněn a zbaven svého praktického významu. Jeho účelem je přitom umožnit postih jednání pachatele, který sice přímo neusiluje o způsobení závažného následku, avšak je s možností jeho vzniku srozuměn, čímž dochází k ochraně společenských hodnot, zejména lidského života a zdraví.

15. K námitce stěžovatele, týkající se tvrzeného rozporu s ústavní zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, Ústavní soud uvádí, že s touto argumentací stěžovatele se již dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal Nejvyšší soud ve svém usnesení, zejména v bodech 27 a násl. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že v projednávané věci nedošlo k situaci, kdy by stav dokazování vyvolával důvodné pochybnosti, které by nebylo možné odstranit ani provedením dalšího důkazu, a tedy nebyly naplněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo.

16. Po posouzení argumentace uplatněné v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout protiústavní pochybení při právní kvalifikaci jednání stěžovatele ani při aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako z rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, se podává, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci, podrobně se zabývaly provedenými přímými i nepřímými důkazy a jednotlivé důkazní prostředky hodnotily jak samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Svá skutková i právní zjištění přitom přehledně, logicky a přesvědčivě odůvodnily. Současně Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů provedené obecnými soudy vykazovalo znaky libovůle či bylo v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Naopak, jejich úvahy tvoří ucelený a vnitřně konzistentní celek, který odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutečnost, že se stěžovatel s provedeným hodnocením důkazů ani s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu.

17. Ústavní soud proto uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu