I.ÚS 73/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti Albert Česká republika, s. r. o., sídlem Radlická 520/117, Praha 5, zastoupené Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem, sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2025 č. j. 10 As 260/2024-95 a Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 55 A 7/2024-91, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2025 č. j. 6 As 36/2025-41 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2025 č. j. 31 A 43/2024-86, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2025 č. j. 7 As 50/2025-46 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2025 č. j. 31 A 44/2024-78, a proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2026 č. j. 7 As 51/2025-45 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2025 č. j. 31 A 45/2024-75, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka se domáhá zrušení tamtéž uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod.

2. Usnesením ze dne 4. 2. 2026 spojil Ústavní soud věci projednávané původně pod čtyřmi různými spisovými značkami ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 73/2026.

3. Stěžovatelka byla Českou obchodní inspekcí (v původních řízeních před správními soudy se jednalo o různé inspektoráty podle jejich místní příslušnosti) shledána vinnou z přestupků podle § 24 odst. 7 písm. a) a písm. l) - resp. ve dvou věcech pouze podle § 24 odst. 7 písm. l) - zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Po přezkumu odvolacím správním orgánem jí za tyto přestupky byly uloženy pokuty ve výši 25 000 Kč, 45 000 Kč, 200 000 Kč a 220 000 Kč.

4. Tyto přestupky podle správních orgánů - a posléze dle správních soudů - spočívaly v nesprávném účtování kontrolního nákupu, informování o slevě z ceny v rozporu s § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a neinformování spotřebitele o nejnižší ceně výrobku nabízeného k prodeji ve slevě. Stručně řečeno se jednalo o způsob, jakým stěžovatelka informovala o (údajné) slevě zboží ve svých prodejnách. Na cenovkách totiž uvedla jinou referenční cenu než nejnižší cenu za posledních 30 dní a z této odvodila procentuální vyjádření slevy. Tuto jinou referenční cenu na cenovce nikterak nevysvětlila, a především ji uvedla způsobem, který snižoval pozornost spotřebitele, pokud jde o nejnižší cenu. Spotřebitel se mohl domnívat, že tato jiná referenční cena je nejnižší cenou a mohl tak poskytovanou slevu vnímat jako výhodnější, než ve skutečnosti byla. Skutečná nejnižší cena za posledních 30 dnů byla napsána při samém spodním okraji cenovky, a to drobným písmem. Pozornost spotřebitele tak upoutala především aktuální nabídková cena, která byla na cenovkách uvedena nejvýrazněji. Dalším výrazným údajem bylo slovo "AKCE". Spotřebitel byl dále přitahován přeškrtnutou cenou, kterou stěžovatelka uváděla jako cenu "původní", "běžnou", a dále údajem o procentuálním vyjádření slevy, které bylo odvozeno od přeškrtnuté ceny. Rovněž v akčních letácích byla mnohem výrazněji uvedena přeškrtnutá cena, která nebyla nejnižší cenou, a dále procentuální vyjádření výše slevy, které nebylo odvozeno z nejnižší ceny. Nejnižší cena byla uvedena pouze drobným písmem na posledním řádku dodatečných informací o výrobcích. Takové informování spotřebitele o nejnižší ceně dle České obchodní inspekce nenaplňuje požadavky § 12a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.

5. Stěžovatelka proti správním rozhodnutím brojila správními žalobami, jež však byly příslušnými krajskými soudy zamítnuty. Kasační stížnosti stěžovatelky pak ve všech případech zamítl Nejvyšší správní soud. Námitky uplatněné před Nejvyšším správním soudem se z velké části překrývají s námitkami uplatněnými nyní v ústavních stížnostech, které Ústavní soud rekapituluje v následující části.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve všech čtyřech ústavních stížnostech uplatnila totožnou argumentaci.

7. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále její právo vlastnit majetek (resp. právo na pokojné užívání majetku) zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo svobodně podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a konečně právo nebýt souzen pro jednu věc dvakrát (ne bis in idem) zaručené čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

8. V nejobecnější rovině stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná a že tyto vady dosahují až úrovně nepřezkoumatelnosti. Kromě toho uplatňuje několik specifických meritorních námitek - byť zároveň v každé dílčí oblasti tvrdí i nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů.

9. V prvé řadě stěžovatelka tvrdí, že správní soudy akceptovaly porušení zásady absorpce, neboť akceptovaly výklad zákona, který připouští opakované postihy za jeden skutek bez zohlednění absorpční zásady. Konkrétně Nejvyšší správní soud přijal závěr, že zásadu absorpce je možné aplikovat pouze v případě, že věc spadá do příslušnosti jednoho správního orgánu, přičemž jedním správním orgánem se myslí jak věcná, tak i místní příslušnost. Ve věci stěžovatelky řízení o přestupku vedly různé místně příslušné orgány České obchodní inspekce. S takovým pojetím stěžovatelka nesouhlasí. Podle ní vede k faktickému popření ochrany před excesivními zásahy veřejné moci. Takový výklad ohrožuje důvěru v právní řád a narušuje základní prvky demokratického právního státu.

10. Dále stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena zásada ne bis in idem, neboť byla fakticky vícekrát potrestána za stejný skutek. Česká obchodní inspekce totiž opakovaně zahajovala správní řízení a ukládala sankce za skutkový stav, který byl vyvolán jediným rozhodnutím stěžovatelky, a to centrálním nastavením cenové komunikace ve všech prodejnách.

11. Provedené kontroly a uložené sankce dosahují dle stěžovatelky ve své kombinaci takové intenzity, že zasahují do ústavně zaručených práv stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. V projednávané věci bylo stěžovatelce uloženo několik pokut, jejichž celková výše představuje významný zásah do její majetkové sféry.

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti totiž byly podány včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejich projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrhy přípustné.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

15. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí jsou řádně a pečlivě odůvodněna a na námitky stěžovatelky reagují zcela odpovídajícím - a ústavně konformním - způsobem. Je z nich jasně patrné, proč správní soudy dospěly k právním závěrům, podle nichž byla rozhodnutí vedlejší účastnice souladná se zákonem. To, že stěžovatelka nesouhlasí s vyzněním či koncepcí odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, nelze zaměňovat se jejich nedostatečným odůvodněním či snad dokonce nepřezkoumatelností.

16. Stěžovatelka tvrdí, že uložené sankce dosahují ve své kombinaci takové intenzity, že zasahují do ústavně zaručených práv stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Toto tvrzení stěžovatelka blíže neodůvodňuje, Ústavní soud má však za to, že jde prima facie o zjevně neopodstatněnou námitku. Sankce uložené stěžovatelce se pohybovaly v rámci zákonných sazeb (jejichž protiústavnost stěžovatelka sama nenamítá) a stěžovatelka ani nenamítá konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by snad bylo možno dojít k závěru, že uložené sankce vůči ní mají rdousící efekt.

17. Pokud jde o námitku údajně nesprávné aplikace zásady absorpce ve věcech stěžovatelky, uvádí Ústavní soud následující. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že zásada absorpce (na rozdíl od zásady ne bis in idem) je institutem podústavního práva a nepožívá explicitní ústavní ochrany. Přesto však Ústavní soud přezkoumal, zda se správní soudy v napadených rozhodnutích nedopustily při aplikaci (zákonného) institutu absorpce protiústavního excesu a dospěl k závěru, že nikoliv.

18. Ústavní soud považuje za zcela přesvědčivý výklad Nejvyššího správního soudu obsažený např. v rozsudku č. j. 10 As 260/2024-95. Ten vyšel ze zákonného vymezení zásady absorpce v § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle tohoto ustanovení platí, že za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější, a podle § 88 odst. 1 stejného zákona, pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a k jejichž projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení. Ve společném řízení je tak třeba projednat přestupky téhož obviněného, pokud je k jejich projednání věcně a místně příslušný jeden správní orgán. Podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění účinném pro posuzovanou věc, byly zřízeny inspektoráty mající územní působnost pro jednotlivé kraje, které rozhodují o zjištěném porušení zákona ve své územní působnosti.

19. Ve věcech stěžovatelky zásada absorpce aplikována byla - právě pokud se jednalo o sbíhající se přestupky, jež byly projednávány stejným správním orgánem. To, že s ohledem na celostátní působení stěžovatelky nebyla zásada absorpce aplikována "celostátně", porušením základních práv stěžovatelky není. Povinnost správních orgánů zohledňovat při ukládání sankce přestupky projednávané jiným správním orgánem neplyne ani ze zákona a tím méně z ústavního pořádku.

20. Stěžovatelce konečně nelze přisvědčit ani pokud jde o tvrzené porušení zásady ne bis in idem. Ústavní soud se na jedné straně nemůže ztotožnit s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož se s ohledem na místní příslušnost správních orgánů nelze dovolávat ani porušení zásady ne bis in idem (zákaz dvojího trestání) v případě, kdy bylo zahájeno další správní řízení o porušení povinnosti podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele poté, co již byla stěžovatelka shledána vinnou z porušení stejné povinnosti jiným inspektorátem České obchodní inspekce. Takové pojetí - opřené explicitně toliko o místní příslušnost správních orgánů - sice směšuje procesní, resp. institucionální faktory s hmotněprávním problémem totožnosti skutku, ale i tak Ústavní soud shledal postup správních orgánů a správních soudů z hlediska zásady ne bis in idem udržitelný a ústavně konformní. V projednávané věci totiž nejde pouze o formální rozlišení s ohledem na místní příslušnost inspektorátů České obchodní inspekce. To, že stěžovatelka nastavila slevovou komunikaci centrálně, je samozřejmě projevem její svobodné vůle. To ovšem nemá automaticky za důsledek, že by všechny jednotlivé protiprávní skutky, které na toto centrální rozhodnutí navazují, musely být považovány za jeden "skutek".

21. Postavení stěžovatelky jako obchodní společnosti - podnikatelky, která prodává výrobky spotřebitelům po celém území České republiky - se ovšem značně odlišuje od "klasických" situací, v nichž jsou otázky týkající se hodnocení totožnosti skutku jednodušší z hlediska teritoriálního, časového apod. I s ohledem na specifičnost této problematiky Ústavní soud dosud otázku ne bis in idem v podobném kontextu neřešil a není si vědom ani zcela přiléhavé judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

22. Částečně použitelné (na základě analogie) jsou však dle Ústavního soudu závěry Soudního dvora Evropské unie, mj. ve věcech C-117/20 bpost a C-151/20 Nordzucker. Tato rozhodnutí se týkala možnosti vícerého trestání kartelových ujednání, jejichž efekty se projevily v různých jurisdikcích, resp. měly různý teritoriální efekt.

23. V těchto rozhodnutích Soudní dvůr Evropské unie i s přihlédnutím k čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvě a k judikatuře ESLP (srov. rozsudek C-117/20 bpost, body 36 a 37) konstatoval, že pro účely hodnocení "idem", tj. totožnosti skutku se dřívější rozhodnutí a stíhání nebo pozdější rozhodnutí musí skutečně týkat týchž skutků a nepostačuje pouze to, že jde o skutky příbuzné, obdobné či analogické. Totožností skutků se rozumí soubor konkrétních okolností daných událostmi, které jsou v podstatě stejné v rozsahu, v němž se týkají téhož pachatele, jsou vzájemně neoddělitelně spjaty v čase a prostoru. Značný význam je přitom nutné přikládat právě teritoriálním dopadům sankcionovaného jednání, resp. specifickým dopadům na konkrétní vymezený trh (srov. např. C-151/20 Nordzucker, body 45 a 47).

24. V projednávané věci je proto podstatné to, že nebylo sankcionováno samotné centralizované rozhodnutí o způsobu informování prodeje, nýbrž právě způsob komunikace se spotřebiteli (resp. jejich nesprávné informování ve smyslu § 12a zákona o ochraně spotřebitele) v konkrétních prodejnách, na konkrétních územích, který měl dopad na konkrétní a vzájemně odlišný okruh spotřebitelů. Jednoduše řečeno, prodejny stěžovatelky v různých oblastech mají odlišné spádové oblasti a skupiny spotřebitelů, kteří v nich nakupují, se typicky podstatně nepřekrývají. Informování spotřebitelů o slevách v jednotlivých prodejnách má proto specifický dopad na odlišné skupiny spotřebitelů. Skutky, za něž byla stěžovatelka postižena sankcemi různými inspektoráty České obchodní inspekce tak nebyly "neoddělitelně spjaty v čase a prostoru".

25. Z tohoto hlediska se tak sice jednalo o skutky provázané a velmi podobné, nikoliv však neoddělitelně spjaté a identické. Proto správní orgány ani správní soudy nepochybily, když na případy stěžovatelky neaplikovaly zásadu ne bis in idem a nekonstatovaly nepřípustnost pozdějších řízení o přestupcích.

26. Ústavní soud tudíž uzavírá, že správní soudy svými napadenými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu