I.ÚS 904/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavních stížnostech 1. J. V., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, a 2. obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem se sídlem 17. listopadu 1230/8a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 817/2025-3587 ze dne 4. 12. 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 46/2024-3369 ze dne 14. 4. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 81 T 9/2022-3254 ze dne 10. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel (fyzická osoba) a stěžovatelka (právnická osoba, jíž byl stěžovatel prokuristou) byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznáni vinnými pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.

2. Stěžovatelé pomohli jednateli agentury práce (která stěžovatelce dodávala zaměstnance) zkrátit zákonné odvody. Pomoc ze strany stěžovatelů spočívala v pravidelném zasílání dvojího výkazu odpracovaných hodin agentuře - jednoho zahrnujícího pouze hodiny v rozsahu měsíčního fondu pracovní doby, druhého zachycujícího skutečně odpracované hodiny včetně přesčasů. Na základě těchto podkladů pak agentura fakturovala mzdové náklady podle prvního výkazu, zatímco přesčasové hodiny vykazovala jako "poskytnuté služby", z nichž nebyly odváděny zákonné odvody. Stěžovatelé svým jednáním způsobili škodu v celkové výši 15 686 654 Kč. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel si byl tohoto podvodného mechanismu vědom, resp. se na něm dohodl právě s jednatelem agentury práce. Podklady zasílané stěžovatelem totiž ani neodpovídaly obsahu rámcové smlouvy, kterou stěžovatel s agenturou práce vyjednal (bod 63 a 87 rozsudku krajského soudu). Z tohoto postupu přitom plynuly výhody i pro stěžovatelku, která přinejmenším ušetřila na zákonných příplatcích za práci přesčas (podrobněji srov. body 55 a 61 usnesení Nejvyššího soudu, body 34-43 usnesení vrchního soudu a body 78-81 či 86 rozsudku krajského soudu).

3. Stěžovatel byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou pěti let, k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč a k trestu zákazu činnosti. Stěžovatelce byl uložen peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč.

4. Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci zamítl a Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání.

5. Stěžovatel a stěžovatelka podali separátní ústavní stížnosti, jejichž obsah se však významně překrývá a vzájemně spolu souvisí. Stěžovatelé napadají totožná rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud proto obě ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 904/26 a II. ÚS 913/26, spojil usnesením ze dne 20. 5. 2026 ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 904/26.

6. Stěžovatel (fyzická osoba) v ústavní stížnosti tvrdí, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, pokud jde o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Odvolací i dovolací soud se řádnému přezkumu vyhnuly, a tyto vady ve svém souhrnu způsobily, že stěžovateli byla odepřena spravedlnost. Stěžovatel v sekci nazvané "pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností" detailně rozebírá skutkové okolnosti věci. Tvrdí, že jediným viníkem je odsouzený jednatel agentury práce, že stěžovatel převzal systém odměňování od agentury, a že je to pouze agentura, která je odpovědná za sestavení základu pro výpočet zákonných odvodů. Povinností stěžovatele, resp. stěžovatelky bylo pouze zaplatit agentuře "cenu za službu", kterou představuje poskytování zaměstnanců. Stěžovatel rovněž podrobně popisuje praxi agentur práce a argumentuje, že závěry soudů se s touto praxí, jakož i s praxí mzdového účetnictví míjí. Z toho stěžovatel dovozuje, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

7. Stěžovatelka (právnická osoba) tvrdí, že trestní soudy nedostatečně analyzovaly subjektivní stránku jednání stěžovatele. Tím spíše nelze dovodit subjektivní stránku ve vztahu ke stěžovatelce. Podle stěžovatelky je až s podivem, jakou mají soudy v této věci tendenci zaměňovat individuální trestní odpovědnost a výměru trestu bývalého prokuristy s trestní odpovědnostní a výměrou trestu stěžovatelky (právnické osoby). Stěžovatelka se závěrem vymezuje proti způsobu, kterým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, a uvádí: "Vzhledem k tomu, že se soudy v podstatě nikterak nevypořádaly s podmínkami a přiměřeností ukládání trestu a jeho výměry, má stěžovatelka oprávněné obavy, že jednáním soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a právo na účinný prostředek nápravy".

8. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. V takovém případě musí být usnesení Ústavního soudu pouze stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

9. Tento postup je ve zde posuzované věci postačující. Stěžovatelé totiž fakticky neuplatnili žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, ale pouze znovu (již po třetí) vznášejí ty samé argumenty převážně skutkové povahy, které již byly trestními soudy opakovaně vypořádány a vyvráceny.

10. Těžiště napadených rozhodnutí spočívá v posouzení zavinění stěžovatele (fyzické osoby) - stížností argumentace stěžovatelky (právnické osoby) se nese převážně v obecné rovině, resp. rovině odvozené od role stěžovatele. Trestní soudy se však velmi podrobně zabývaly právě zaviněním stěžovatele a přehledně odůvodnily, z jakých důkazů plyne, že stěžovatel záměrně poskytoval agentuře práce takové podklady, které jí, resp. jejímu jednateli, umožnily krátit daně a další povinné platby. Nad rámec toho, co vyžaduje skutková podstata pomoci k danému trestnému činu, trestní soudy rovněž uvedly, čím mohl být stěžovatel ke svému jednání motivován, a doplnily, že způsob fakturace ze strany stěžovatelky se odchyloval od uzavřené rámcové smlouvy, což rovněž svědčí o vědomé pomoci k trestnému činu.

11. Ústavní stížnosti nepřinesly žádné relevantní pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud nepřistoupil k jejich meritornímu posouzení, ale odmítl je jako zjevně neopodstatněné. Jednání všech obžalovaných bylo podrobně rozebráno již prvostupňovým soudem na celkem 77 stranách, a jejich odvolací argumentace byla následně detailně vypořádána v bodech 16-56 usnesení vrchního soudu. Také Nejvyšší soud se podanými dovoláními podrobně zabýval, a nelze proto přisvědčit stěžovatelce v tom, že se Nejvyšší soud odmítl "zabývat dovolacím důvodem spočívajícím v nepřípustném zásahu do základních práv a svobod dovolatelky, přičemž v tomto případě opomněl uvést i důvod odmítnutí".

12. Stěžovatelce lze částečně přisvědčit v tom, že odůvodnění trestních soudů je spíše stručnější ve vztahu k jí uloženému trestu. Krajský soud konkrétně uvedl: "K obž. X bylo zjištěno, že tato společnost je nadále funkční. Polehčující a přitěžující skutečnosti jsou shodné jako v případě obž. V., jehož jednání je této obžalované obchodní korporaci přičítáno. Obžalované X je tak ukládán trest peněžitý ve výši 2 000 000 Kč". Ani stručnost odůvodnění výroku o trestu však protiústavnost bez dalšího nezpůsobuje. Je tomu tak tím spíše, že, jak upozornil vrchní soud v bodě 51 napadeného usnesení, stěžovatelka krajskému soudu v tomto směru nevytkla žádné konkrétní pochybení, pouze vyjádřila obecný nesouhlas s výší uloženého trestu.

13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu