II.ÚS 1203/26

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Chaloupkové, Ph.D., zastoupené JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2026 č. j. 9 Ads 13/2025-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2024 č. j. 18 Ad 11/2023-140, rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka ze dne 29. června 2023 č. j. MV-66610-12/SR-2023 a rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí ze dne 19. ledna 2023 č. j. 453632-2/2022-OSPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, a státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dříve vykonávala službu na českém velvyslanectví v Maroku. Státní tajemník v Ministerstvu zahraničních věcí jako služební orgán rozhodnutím ze dne 9. 12. 2019 převedl stěžovatelku ze služebního místa zpět do České republiky a zařadil ji na překlenovací místo. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala, a proto nabylo právní moci. V únoru 2022 stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení. Ani proti zamítnutí této žádosti se nebránila. V prosinci 2022 navrhla další obnovu řízení. Snažila se prokázat, že převedení na překlenovací místo bylo odvetným opatřením za její upozornění na korupci při udělování víz na velvyslanectví. I tento návrh služební orgán zamítl, a to napadeným rozhodnutím, které v odvolacím řízení v záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil nejvyšší státní tajemník. Žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky.

3. Správní soudy potvrdily, že důkazy stěžovatelka povětšinou uplatnila po uplynutí lhůt podle § 100 odst. 2 správního řádu. Nepřípustná byla zpráva o činnosti pana Badraoui a mediální skupiny Al-Molahidon. Stěžovatelka tvrdila, že tuto zprávu objevila při vybalování karga svých osobních věcí z velvyslanectví. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem o aktivitách uvedené osoby věděla již v roce 2019, což sama tvrdila v odvolacím řízení. Obdobně nepřípustné byly i "nahrávky královského paláce", fotografie a reportáž Josefa Klímy z roku 2020. V reportáži stěžovatelka vystupuje a odkazovala na ni již v podání v roce 2021. Obdobně již dříve odkazovala na "nahrávky královského paláce". Fotografie a nahrávky rovněž předkládala již při dřívějším návrhu na obnovu řízení. K obnově řízení dále nemohou vést dvě nahrávky českých občanů, protože z nich nevyplývá nic konkrétně spjatého s osobou stěžovatelky a jejím působením v Maroku. O skutečnostech stran obchodování s vízy musela mít stěžovatelka již dříve obecné povědomí. Přípustné nemohou být ani přepisy WhatsAppové konverzace s panem Bahaddou, protože ta se odehrávala až v roce 2022. Neexistovala tedy v době původního řízení [a contrario § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu].

4. Správní soudy konečně neprovedly některé stěžovatelkou navrhované listinné důkazy, protože se nacházejí ve spise a spisem se nedokazuje. Navrhované svědecké výpovědi nebylo třeba provést, protože v nynější věci nešlo o to, zda se na velvyslanectví v Maroku obchodovalo s vízy. Svědecké výpovědi nadto také byly opožděné. Svědecké výpovědi pana Prelovška k předání zprávy a fotografií v roce 2022, pana Čiháka k vybalování karga stěžovatelky 2022 a pana Geddoura k balení karga osobních věcí také nemohly nijak zvrátit závěr, že stěžovatelka musela o shora uvedených skutečnostech vědět dříve. Stěžovatelka musela mít povědomí o nestandardním postupu při vydávání víz a o charakteru svého odvolání jako odvetného opatření již dříve, ať už v době původního řízení, odvysílání reportáže Josefa Klímy či nejpozději v době podání žaloby ve věci svého zařazení mimo službu v roce 2021.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy a správní orgány nesprávně posoudily důkazní návrhy jako nepřípustné podle § 100 odst. odst. 1 písm. a) a odst. 2 správního řádu a dopustily se tzv. opomenutí důkazů. Správní soudy měly provést výslech pana Čiháka, protože ten by potvrdil, že nalezl zprávu o aktivitách pana Badraoui ve věcech stěžovatelky. Pan Prelovšek by potvrdil, v jakém zdravotním stavu a za jakých okolností stěžovatelka odjížděla z Maroka a že uvedená zpráva byla založena v knize v jejích věcech. Obdobné by potvrdil pan Czerný. Je důležité, že šlo o šifrovaný dokument. Není možné, aby o něm stěžovatelka věděla dříve, nebyla totiž vedená v seznamu osob seznámených s tímto dokumentem. K "nahrávkám královského paláce", souvisejícím fotografiím a reportáži Josefa Klímy stěžovatelka tvrdí, že ani o těchto důkazech neměla povědomí dříve. Reportáž probíhala bez jejího vědomí, podílel se na ní pan Prelovšek. Spis neobsahuje jedinou zmínku o fotografiích předložených až nyní. Neobstojí proto závěr, že stěžovatelka o nich měla vědět již dříve. Některé nahrávky správní soudy zaměňují. Zásadní jsou nahrávky, kde pan Bahaddou hovoří o svých obchodních aktivitách a o jejich propojení s vízy. Tyto nahrávky stěžovatelka obdržela až v říjnu 2022 a soudu je předložila v zákonné lhůtě.

6. Neobstojí ani závěr, že nelze přihlížet k WhatsAppové komunikaci s panem Bahaddou, protože vznikla až po vydání původního rozhodnutí. Obsah zpráv se vztahuje k době původního řízení. Prokazované skutečnosti tedy existovaly již tehdy, ale stěžovatelka o nich nemohla vědět, ani je nemohla uplatnit. Je k nim třeba přihlédnout podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 7 As 287/2019-166. Podle něj je totiž nutné pojem "dříve neznámá skutečnost" vykládat v objektivním smyslu. K těmto důkazům měly soudy přihlížet také v rámci jejich ústavní povinnosti hledat spravedlivé řešení každé věci. Nahrávka dvou českých občanů z roku 2019 pak má dokazovat, že docházelo k obchodování s vízy, což ukazuje původní závěry služebního orgánu jako nepravdivé.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

9. Nynější věc se týká hodnocení přípustnosti obnovy řízení podle § 100 odst. 1 a 2 správního řádu. Správní soudy reagovaly na všechny důkazní návrhy stěžovatelky směřující k obnově řízení věcně a konkrétně. Pro Ústavní soud je rozhodné, že z napadených rozhodnutí je patrné, z jakých konkrétních důvodů byly jednotlivé důkazní návrhy a skutečnosti nepřípustné k povolení obnovy řízení, ať už šlo o návrhy opožděné nebo jinak podle zákona nezpůsobilé k obnově řízení. Za rozhodující argument lze označit, že stěžovatelka se vesměs snažila nově prokázat korupci při vydávání víz. Podle správních soudů je ovšem z dosavadních vyjádření patrné, že stěžovatelka o těchto okolnostech musela vědět již dříve. To odpovídá ustálenému chápání institutu obnovy řízení podle správního řádu, jak je správní soudy v napadených rozhodnutích s odkazem na ustálenou soudní rozhodovací praxi vyložily.

10. Konkrétněji Ústavní soud zdůrazňuje, že správní soudy podrobně zdůvodnily, proč nebylo třeba provádět navrhované svědecké výpovědi. Ty měly i podle stěžovatelky směřovat především k prokázání, že se při vybalování objevila listina, zpráva o činnosti pana Badraoui. Již správní soudy ovšem uvedly, že prokázání této skutečnosti by nijak nezpochybnilo závěr, že stěžovatelka musela být s tím, co má tato listina prokazovat, obeznámena již dříve. Se vším, co se týká aktivit pana Badraoui, pana Bahaddou a tvrzeného obchodování s vízy, se správní soudy vypořádaly tak, že o těchto aktivitách stěžovatelka již také musela vědět, což sama tvrdila v odvolacím řízení a bylo to zřejmé také z dříve odvysílané reportáže Josefa Klímy a dalších vyjádření stěžovatelky, včetně předchozího návrhu na obnovu řízení. Závěry správních soudů jsou podrobné, výstižné a stěžovatelka vůči nim nepředkládá žádný náležitě odůvodněný argument, který by zpochybňoval jejich racionální základ. Správní soudy uvedly konkrétní okolnosti, z nichž dovodily předchozí vědomost stěžovatelky o údajných podezřelých aktivitách na velvyslanectví a okolnostech jejího převedení ze služebního místa zpět do České republiky. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze v podrobnostech odkázat.

11. Neopodstatněná je také argumentace stěžovatelky k WhatsAppové komunikaci s panem Bahaddou. Může být sice pravdou, že se jimi prokazované skutečnosti týkají doby před vydáním původního rozhodnutí, ovšem to nadále nic nemění na tom, že nemůže jít o "dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení". Stěžovatelkou citovaná pasáž rozsudku sp. zn. 7 As 287/2019 nijak nemodifikuje podmínku vyplývající z § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, že dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy musí pro povolení obnovy řízení existovat v době původního řízení (viz také JEMELKA, L. a spol., Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 722). Ústavní soud proto považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná, a to jak co do argumentace k nepřípustnosti stěžovatelkou tvrzených skutečností a důkazů podle § 100 odst. 1 a 2 správního řádu, jakož i k důvodům, proč v soudním řízení správním stěžovatelkou navrhované důkazy nebyly provedeny. Napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu