II.ÚS 1973/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 11 - Chodov, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2026 č. j. 19 Co 360/2025-1540, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. R. D. C. F. a nezletilé V. D. C. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 6. 2013 č. j. 0 P 386/2012-187, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský sodu") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 19 Co 398/2013-243, byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena pro dobu do a po rozvodu rodičů do péče matky (právní moc rozvodu dne 6. 5. 2015), vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") byl upraven styk s nezletilou (4 dny ve 14 dnech) a stanoveno výživné 5 000 Kč měsíčně. Následně bylo výživné pro nezletilou zvyšováno na 6 000 Kč měsíčně a 7 000 Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2024 č. j. 0 P 386/2012-1174, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č. j. 19 Co 9/2025-1235, bylo výživné zvýšeno od 1. 9. 2023 na 12 000 Kč měsíčně a sníženo od 1. 1. 2025 na 6 000 Kč měsíčně, neboť došlo ke změně poměrů ve smyslu § 923 občanského zákoníku, když matce přibyla v roce 2020 další vyživovací povinnost a nezletilá byla od ledna 2025 ve faktické střídavé péči obou rodičů.

3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 10. 2025 č. j. 0 P 386/2012-1481 byl (mimo jiné) zamítnut návrh otce ze dne 4. 6. 2025 na změnu péče o nezletilou (výrok I.), dále bylo rozhodnuto, že se rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 10. 2024 č. j. 0 P 386/2012-1174, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 28. 5. 2025 č. j. 19 Co 9/2025-1235, pokud jím byla stanovena vyživovací povinnost otce k nezletilé s účinností od 1. 1. 2025 částkou 6 000 Kč měsíčně, mění tak, že s účinností ode dne vyhlášení rozsudku se zvyšuje na částku 13 000 Kč měsíčně (výrok II.), matce vyživovací povinnost k nezletilé za období od 1. 1. 2025 do 31. 8. 2025 nebyla stanovena (výrok III.), za období od 1. 9. 2025 do dne vyhlášení rozsudku byla matce stanovena vyživovací povinnost k nezletilé částkou 11 000 Kč měsíčně a byla jí uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2025 do 21. 10. 2025 ve výši 18 452 Kč (výrok IV.).

4. K odvolání otce byl (mimo jiné) napadeným rozsudkem městského soudu rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 10. 2025 č. j. 0 P 386/2012-1481 ve výrocích III. a IV. změněn tak, že matce byla uložena povinnost platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 1. 2025 částku 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 11. 2025 částku 3 000 Kč měsíčně. Současně bylo stanoveno, že nedoplatek na výživném od 1. 1. 2025 do 31. 8. 2025 matce nevznikl a že za období od 1. 9. 2025 do 30. 4. 2026 je povinna zaplatit otci nedoplatek na výživném ve výši 28 000 Kč (výrok III.).

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Znovu zdůrazňuje, že od konce října 2025 je nezletilá plně v její péči a s otcem se téměř nestýká, což městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatoval. Tvrdí, že v dosavadním soudním řízení bylo postaveno na jisto, že otec z vlastního rozhodnutí nerealizoval své právo styku s nezletilou podle původního rozsudku z roku 2013, přesto městský soud při rozhodování o výživném z tohoto rozsudku z roku 2013 vyšel, tedy že péče otce probíhá 8 dní v měsíci, ač tomu tak není. Stěžovatelka považuje za nesprávné, že za situace, kdy se otec s nezletilou od konce října 2025 téměř nestýká a nemá s ní žádné náklady, jí byla stanovena povinnost hradit otci na nezletilou výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně a dlužné výživné ve výši 28 000 Kč za období od 1. 9. 2025 do 30. 4. 2026. Stěžovatelka považuje rozsudek městského soudu v napadené části za svévolný. Městský soud podle ní neobjasnil, z jakého důvodu při vyměření výživného do října 2025 vycházel z rozsahu péče v poměru 15 dní matka a 15 dní otec a od listopadu 2025 z poměru 22 dní matka a 8 dní otec. Tvrdí, že soudem stanovený poměr dní neodpovídá realitě a je s ní v příkrém rozporu.

6. Součástí ústavní stížnosti je rovněž žádost stěžovatelky o přednostní projednání věci a návrh na odložení vykonatelnosti výroku III. napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. Uvádí, že byla-li by nucena plnit výživné k rukám otce, došlo by k citelnému odčerpání finančních prostředků z jejího rodinného rozpočtu, což by přímo ohrozilo saturaci potřeb nezletilé. Naopak otci podle ní odkladem vykonatelnosti napadeného rozsudku žádná újma nevznikne, neboť o dceru fakticky nepečuje a nevznikají mu žádné reálné náklady.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1230/25].

10. Podle § 923 odst. 1 občanského zákoníku změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Pro posouzení návrhu na úpravu výživného, bez ohledu na to, zda jde o jeho snížení či zvýšení, je vždy nutné vyřešit otázku, zda a jak se změnily poměry nezletilého dítěte a jeho rodičů v současné době (případně v době, od níž je změna výživného požadována), oproti době, kdy bylo výživné stanoveno naposledy. Pokud nastala taková změna poměrů, pro niž dosavadní výživné neodpovídá zákonným hlediskům § 913, § 914 a § 915 občanského zákoníku, změní soud předchozí rozhodnutí o výživném.

11. Z napadeného rozhodnutí se podává, že rodiče učinili v řízení nesporným, že od ledna 2025 probíhala k přání nezletilé střídavá péče obou rodičů, v létě (s ohledem na prázdninové aktivity a pracovní vytíženost otce) střídavá péče prakticky neprobíhala, v září a říjnu 2025 pak byla nezletilá v péči otce, koncem října 2025 se odstěhovala zpět k matce. Od té doby se s otcem prakticky nevídá.

12. U prvního jednání obvodního soudu dne 28. 8. 2025 matka uvedla, že střídavá péče nezletilé, fakticky probíhající od ledna 2025 (s výjimkou prázdnin 2025), není pro nezletilou přínosná, dcera se psychicky zhoršila, sebepoškozuje se, manipuluje s rodiči, střídavou péči zneužívá, stala se katalyzátorem jejich sporů, rodiče spolu nejsou schopni komunikovat. Nezletilá se neučí, nedodržuje pravidla. Matka navrhla, aby nezletilá byla svěřena do péče otce s tím, že je nutné zajistit jí jednotné výchovné vedení a otce bude více respektovat. Poté se rodiče předběžně domluvili, že od září 2025 přejde nezletilá do péče otce. Otec po cca měsíčním zkušebním období své výlučné péče (od 1. 1. 2025) oznámil, že takovou péči nezvládne (z důvodu zdravotních a finančních problémům) a že trvá na svém původním návrhu, tedy na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů.

13. Několikrát byl v řízení zjišťován postoj nezletilé ke změně péče, kdy nezletilá opakovaně měnila svůj názor. Z jejího vyjadřování bylo patrné, že má pozitivní citové vazby k oběma rodičům, přeje si trávit čas s oběma z nich. Na začátku roku 2025 došlo mezi ní a matkou ke konfliktu, po kterém se rozhodla odejít k otci. Sdělila přání bydlet sama a svěřila se i se svými psychickými obtížemi. Uvedla, že dříve si přála střídavou péči, asi jí chyběl táta, když byla u táty, chyběli jí zase sourozenci, hodně se mezi rodiči v poslední době stěhovala. Počátkem roku 2026 koliznímu opatrovníkovi sdělila, že chce nadále zůstat s matkou, že otec s ní nemluví, nevídají se, pouze si někdy zavolají. K tomuto jejímu rozhodnutí přispěl fakt, že jí otec zakazuje fotografickou školu, kterou si vybrala, ale je placená. Kolizní opatrovník uvedl, že vnímá, že nezletilá si aktuálně nepřeje být stavěna do pozice rozhodující osoby, přála by si mít možnost trávit čas každým z rodičů flexibilně, podle aktuálních okolností, vlastních potřeb a dohody mezi rodiči. S ohledem na postoj nezletilé navrhl návrh otce na změnu péče zamítnout. Odvolal se na e-mail nezletilé ze dne 16. 10. 2025, ve kterém nezletilá ponechala závěrečný návrh o péči na něm.

14. Městský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že na straně rodičů nebyly prokázány žádné zásadní změny, které by se měly promítnout do výše výživného, a to ať již jde o jejich osobní, výdělkové či majetkové poměry. Ač poukázal na to, že nezletilá nastoupila v září 2025 na střední školu a že došlo ke změně režimu péče o nezletilou, jež přešla ze střídavé péče rodičů na konci října 2025 opět do péče matky, současně zdůraznil, že rozhodování o výživném nereaguje na každou změnu v životě nezletilého dítěte či rodičů, ale vždy se musí jednat o změnu trvalou a zásadní, a že zásadní změny na straně obou rodičů, které by se měly promítnout do výše výživného, nebyly v dané věci prokázány. Podotkl, že vzhledem k tomu, že rozsudkem městského soudu ze dne 28. 5. 2025 č. j. 19 Co 9/2025-1235 byla za faktické střídavé péče stanovena vyživovací povinnost k nezletilé pouze otci, bylo na místě rozhodnout i o výživném matky za období od 1. 1. 2025, jak správně učinil již obvodní soud. S obvodním soudem se však neztotožnil v tom jeho závěru, že by výživné po dobu střídavé péče nemělo být matce stanoveno. Ač obvodní soud shledal, že veškeré vyšší výdaje nezletilé v období od ledna do srpna 2025 platila matka, podle městského soudu opomněl, že k rukám matky bylo v daném období ze strany otce hrazeno výživné. V září a říjnu 2025 naopak hradil potřeby nezletilé prakticky pouze otec.

15. Městský soud proto výživné u otce do října 2025 ponechal ve výši 6 000 Kč a od listopadu 2025, s ohledem na přechod nezletilé na střední školu a změnu rozsahu péče (do října 2025 v poměru 15 dní matka, 15 dní otec, od listopadu 2025 podle rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 6. 2013 č. j. 0 P 386/2012-187, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 19 Co 398/2013-243, v poměru 22 dní matka, 8 dní otec) vyživovací povinnost stanovil otci nově ve výši 13 000 Kč měsíčně. Ze stejných kritérií vycházel pro stanovení výživného matce, tedy výživné za dobu střídavé péče stanovil částkou 5 000 Kč a od listopadu 2025 částkou 3 000 Kč s tím, že takto stanovené výživné zohledňuje změny poměrů ve smyslu § 923 odst. 1 občanského zákoníku a pokryje veškeré, a to i nadstandardní, výdaje nezletilé. Ohledně nedoplatku na výživném vycházel městský soud z toho, že matka v období od ledna do srpna 2025 svou vyživovací povinnost zcela splnila, byť platby neposílala k rukám otce, ale své finanční prostředky investovala ve prospěch nezletilé a v jejím nejlepším zájmu, proto jí za uvedené období nedoplatek výživného nevznikl. Nedoplatek tak byl matce stanoven až od září 2025 do rozhodnutí městského soudu ve výši 28 000 Kč (2 x 5 000 Kč + 6 x 3 000 Kč).

16. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že městský soud jasně nevysvětlil, proč za stavu, kdy v řízení bylo zjištěno, že otec se s nezletilou od konce října 2025 téměř nestýká, uložil stěžovatelce povinnost hradit otci na nezletilou výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně a dlužné výživné ve výši 18 000 Kč (6 x 3 000 Kč) za období od 1. 11. 2025 do 30. 4. 2026. 17. Městský soud k tomuto postupu s přihlédnutím k častým a do značné míry nepředvídatelným změnám režimu péče o nezletilou mimo soudní rozhodnutí toliko konstatoval, že při určení výživného za období od 1. 11. 2025 postupoval podle rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 6. 2013 č. j. 0 P 386/2012-187, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 19 Co 398/2013-243, kterým byl otci upraven styk s nezletilou v poměru 22 dní u matky a 8 dní u otce. Městský soud nepochybně měl blíže objasnit, proč uložil stěžovatelce povinnost hradit otci na nezletilou od 1. 11. 2025 výživné a dlužné výživné při vědomí toho, že nezletilá je v péči matky a s otcem se téměř nestýká (bod 16 rozsudku městského soudu). Současně však podle Ústavního soudu nelze v dané souvislosti pomíjet, že nejen nezletilá, ale i sami rodiče v průběhu řízení prokazatelně opakovaně měnili své návrhy a představy ohledně zajištění další péče o nezletilou, proto skutečnost, že nezletilá byla v době od konce října 2025 do vydání rozhodnutí městského soudu v péči matky, nebylo možno považovat s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem za změnu trvalou, jak dovodil městský soud.

18. Navíc z pohledu přezkumu ústavnosti je výše stanoveného výživného (3 000 Kč měsíčně od 1. 11. 2025 do vydání rozsudku městského soudu včetně a dlužné výživné ve výši 18 000 Kč) částkou bagatelní. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře mnohokrát najevo, že u bagatelních věcí postupuje s mimořádnou zdrženlivostí. Opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech extrémního zásahu do základních práv stěžovatele. I kdyby tedy Ústavní soud měl na posuzovanou věc jiný náhled než soud obecný, nemohl s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť posuzovaná věc nedosahuje z pohledu žalované částky dostatečně významné ústavněprávní relevance (srov. obdobně usnesení ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 846/26 či usnesení ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 300/23).

19. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu