II.ÚS 1982/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele T. O., zastoupeného JUDr. Janem Kollárem, advokátem, sídlem Obce Ležáky 972/1, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026 sp. zn. 3 Tdo 247/2026, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. 5 To 36/2025 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. 53 T 39/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 53 T 39/2021, byl stěžovatel uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Za jednání blíže popsané v rozsudku byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl v souladu s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí blíže určených věcí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 5 To 36/2025, a to tak, že odvolání zamítl. Podané dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 3 Tdo 247/2026, odmítl.

II.

2. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, když projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel svou neúčast opakovaně a řádně omlouval ze závažných zdravotních důvodů spočívajících v těžkém chronickém onemocnění (Crohnova nemoc). Odvolací soud však přesto odmítl jednání odročit a v důsledku nepřiměřeného tlaku projednal věc bez osobní přítomnosti stěžovatele.

3. Ze strany stěžovatele se přitom nejednalo o účelové obstrukce, ale o reálný a vysoce závažný zdravotní stav neumožňující řádný výkon práv. Okresní soud v Karlových Varech mu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 2 Nt 2902/2026-156, přerušil výkon trestu odnětí svobody. Hodnocení zdravotního stavu stěžovatele jak odvolacím, tak i dovolacím soudem bylo přepjatě formalistické, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36, čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

III.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Právní argumentace stěžovatele směřuje výhradně vůči procesnímu postupu odvolacího soudu. Tvrdí, že krajský soud pochybil, pokud nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání v situaci, kdy se jej nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit.

6. Pokud stěžovatel namítá, že mu bylo v odvolacím řízení odepřeno právo účastnit se veřejného zasedání, přičemž toto své právo považuje prakticky za neomezitelné, nelze mu dát za pravdu. Obviněný má nepochybně právo být u soudu slyšen, nicméně z podstaty věci má i toto právo své limity. Je tomu tak proto, že v opačném případě by se trestní řízení mohlo stát prakticky nikdy nekončícím řízením, jehož délka by se odvíjela od vůle obviněného. Je na soudcích obecných soudů, aby soudní řízení usměrňovali způsobem zajišťujícím efektivní výkon státní moci, a to při zachování práv účastníků řízení. Obecné soudy musí zvážit, zda byl skutkový stav zjištěn natolik, aby bylo možné přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí. Vedení soudního řízení je v rukou soudce, nikoliv obviněného. Tomuto musí být v rámci trestního řízení zajištěn toliko dostatečný prostor pro obhajobu.

7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení akcentoval odlišnost požadavků na přítomnost obviněného u hlavního líčení, které je těžištěm dokazování, oproti veřejnému zasedání. Současně poukázal na to, že stěžovatel nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Z odstavce 30 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soudce celkem třikrát vyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, přičemž jeho zdravotní stav opakovaně konzultoval s ošetřujícím lékařem Z. V. Za situace, kdy byl stěžovatel o termínu veřejného zasedání vyrozuměn (nikoliv předvolán) a jednání se účastnil jeho obhájce JUDr. Milan Telecký, nelze dospět k závěru, že by byl na svém právu na spravedlivý proces jakkoliv zkrácen.

8. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu