II.ÚS 2735/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2025 č. j. 8 Tdo 411/2025-316, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025 č. j. 5 To 15/2025-260 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024 č. j. 3 T 160/2024-233, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024 č. j. 3 T 160/2024-233 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. O povinnosti stěžovatele k náhradě nemajetkové újmy soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a k náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. 3. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024 č. j. 3 T 160/2024-233 napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2025 č. j. 5 To 15/2025-260 podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2025 č. j. 8 Tdo 411/2025-316 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu obecných úvah o hodnocení trestněprávních předpisů. Namítá, že pokud v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění nižších soudů, je dovolání neúčinným opravným prostředkem. Novelizace trestního řádu, které omezily revizní princip, se vydaly špatným směrem a důsledkem takových změn je porušení Úmluvy. Stěžovatel brojí proti zužujícímu obsahu opravných prostředků, které po mnohačetných novelizacích plošně vylučují možnost aplikace revizního principu; absentují proto účinné prostředky nápravy. Dále se obsáhle vymezuje proti obecné praxi orgánů činných v trestním řízení, konstrukci trestního řádu a inkvizičnímu charakteru trestního řízení, přičemž uvádí, že stát jedná ve zlé vůli, a tudíž porušuje čl. 18 Úmluvy. V té souvislosti kritizuje působení JUDr. Jaroslava Bureše a nedůsledné oddělení moci výkonné a soudní. Dále se dovolává obecných zásad práva Evropské unie a dává soudu ke zvážení položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.

6. Domnívá se, že orgány činné v trestním řízení v jeho věci nerespektovaly princip presumpce neviny i zásady in dubio pro reo.

7. Soud prvního stupně podle názoru stěžovatele nekriticky převzal závěry znaleckého posudku, které stěžovatel rozporuje. Znalec (a následně i soud) byl údajně ovlivněn formulacemi policie v záznamu z místa nehody, v němž figuruje formulace, že "ohrozil chodkyni". Na závěr stěžovatel rekapituluje předcházející rozhodnutí a přidává komentář k dílčím závěrům trestních soudů.

III. Posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

9. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací [srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů. Z tvrzení stěžovatele přitom ve světle odůvodnění trestních soudů závěr o excesu učinit nelze.

10. Soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Takto vyhodnotil i protokol z nehody, včetně náčrtku a plánku s fotodokumentací a znalecký posudek. Žádné známky nekritického přejímání zvolených formulací nelze vysledovat. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než stěžovatel, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

11. Brojí-li stěžovatel proti odůvodnění Nejvyššího soudu, které poukazuje na to, že v dovolacím řízení se neuplatňuje revizní princip, je nutno podotknout, že ústavní pořádek ani Úmluva revizní princip v dovolacím řízení nevyžadují. Článek 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvuje právo na odvolání v trestních věcech, přičemž současná konstrukce odvolání v trestním řádu požadavky Úmluvy splňuje. Odvolací soud se ve věci stěžovatele řádně a přesvědčivě zabýval jeho námitkami, které zpochybňovaly učiněná skutková zjištění a na kterých stěžovatel stále setrvává. Stěžovatel přitom nepřináší tvrzení, která by svědčila o excesu ze strany odvolacího soudu. Způsob, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší soud, ve světle podaného dovolání rovněž nelze považovat za protiústavní.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu