II.ÚS 3576/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) M. H., b) M. Š. a c) J. D., d) L. H., e) M. H., f) J. Z., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1443/2025-417 ze dne 17. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 69 Co 237/2024-399 ze dne 28. ledna 2025 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 208 C 7/2021-356 ze dne 16. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) Nemocnice Šumperk a.s., sídlem Nerudova 640/41, Šumperk, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, a 2) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Každý ze stěžovatelů se po vedlejší účastnici a) domáhal žalobou zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a to za duševní útrapy jim vzniklé v důsledku úmrtí paní M. H. dne 25. června 2018 při poskytování zdravotních služeb vedlejší účastnicí a).

3. Okresní soud v Šumperku („okresní soud“) žalobu stěžovatelů zamítl. Shledal, že vedlejší účastnice a) sice porušila svou povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, stěžovatelům se nicméně nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice a) a vzniklé újmy na zdraví. Okresní soud se rovněž vyjádřil k problematice tzv. ztráty šance, když uzavřel, že tento nárok nemajetkové povahy vzniká pouze samotnému pacientovi, nikoli sekundárním obětem, a proto ani v tomto směru neshledal nárok stěžovatelů za oprávněný.

4. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.

5. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s právním hodnocením obecných soudů. Domnívají se, že na základě zjištěného skutkového stavu bylo možné jejich hmotněprávní nárok subsumovat pod ustanovení § 2956, § 2959 nebo § 2971 občanského zákoníku. Jelikož obecné soudy tak neučinily, porušily tím dle stěžovatelů jejich základní práva blíže vymezená v odstavci 1 tohoto usnesení Ústavního soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. Ústavní soud takové porušení v posuzovaném případě neshledal.

10. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupené právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení. Je na nich samotných, aby předložili Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, na které by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět.

11. Pouhé shrnutí námitek uplatněných v předchozích řízeních, prostý nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy či paušální odkazy na soudní rozhodnutí a články Úmluvy nepřenášejí věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995) a není povolán k tomu, aby ústavněprávní argumentaci za stěžovatele sám domýšlel či dotvářel.

12. Ústavní soud se tak plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolací námitky stěžovatelů jsou velmi obecné, resp. teoretické, a jejich zodpovězení by se nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí ve věci (srov. str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V ústavní stížnosti stěžovatelé sice podobně hypotetické otázky nevznášejí, jejich argumentace se však omezuje primárně na shrnutí svých tvrzení před obecnými soudy, která doplňují četnými citacemi soudních rozhodnutí.

13. Stěžovatelé nicméně v ústavní stížnosti zcela opomíjejí, že s tvrzenými námitkami se obecné soudy již řádně vypořádaly. Příkladmo se obecné soudy podrobně zabývaly právní kvalifikací nastalého skutkového stavu, když uvedly, z jakých důvodů není možné stěžovatelům přiznat náhradu nemajetkové újmy podle § 2910 ve spojení s § 2956 nebo § 2971 (srov. body 9 až 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelé přesto bez relevantní argumentace setrvávají na svém názoru o nesprávném právním závěru soudů, aniž by na argumenty vzešlé v řízení řádně reagovali. Ústavní soud proto uzavírá, že tyto námitky stěžovatelů ústavněprávní přesah nezakládají.

14. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, která nebyla v řízení před obecnými soudy příliš akcentována, a to, zda jejich postupem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, který stanoví, že: „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“.

15. Úmrtí blízké osoby v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb se nepochybně dotýká soukromé a rodinné sféry stěžovatelů. Na tuto oblast tak dopadají pozitivní závazky státu plynoucí z čl. 2 a čl. 8 Úmluvy. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva („ESLP"), shrnuté v rozsudku velkého senátu ve věci Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku ze dne 19. prosince 2017, č. stížnosti 56080/13, však vyplývá, že tyto závazky mají povahu především regulativní. Stát je povinen vytvořit účinný právní rámec zavazující poskytovatele zdravotních služeb k přijetí opatření způsobilých chránit život a zdraví pacientů (§ 186 a násl.). Vedle toho je povinností státu zajistit účinný a nezávislý soudní systém umožňující určit příčinu smrti pacienta a vyvodit odpovědnost konkrétních subjektů (§ 214 a násl.). Jde o závazky aplikace prostředků, nikoliv dosažení konkrétního výsledku (§ 221), přičemž volba prostředků, jimiž stát jejich splnění zajistí, v zásadě spadá do jeho prostoru pro uvážení. Požadavku účinného soudního systému je učiněno zadost, poskytuje-li právní řád poškozené, případně jejím blízkým, občanskoprávní prostředek nápravy umožňující stanovit odpovědnost a dosáhnout přiměřeného zadostiučinění (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii ze dne 17. ledna 2002, č. 32967/96, § 51). Sama skutečnost, že řízení skončilo pro poškozeného či jeho blízké nepříznivě, porušení Úmluvy nezakládá (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku ze dne 25. června 2019, č. 41720/13, § 170).

16. Prostředkem, který český právní řád k naplnění uvedených závazků zvolil, je obecná úprava deliktní a smluvní odpovědnosti, doplněná o zvláštní nároky osob blízkých (§ 2959 občanského zákoníku) a o ochranu osobnostních práv pacienta. Požadavek na efektivní naplňování pozitivních závazků státu je rovněž sledován skrze stále se prohlubující debatu ohledně řešení situací souvisejících s kauzální nejistotou v medicínskoprávních sporech. K problémům prokázání příčinné souvislosti porušení povinnosti poskytovatele zdravotních služeb se vzniklým následkem se tak v poslední době vyjadřoval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Jinak tomu nebylo ani v otázce problematiky tzv. ztráty šance (k přehledu vývoje judikatury viz DLABOLOVÁ, Barbora. Doktrína „ztráty šance“ a její aplikace v českém právním řádu. Právní rozhledy, 2024, č. 11, s. 355).

17. Ústavní soud je proto toho názoru, že systém kombinující zmírněný důkazní standard převažující příčiny, včetně ochrany osobnostních nároků poškozených a jejich osob blízkých, dostatečně reflektuje výše vymezené východiska judikatury ESLP. Obecné soudy proto práva stěžovatelů chrání dostatečně. Rozhodnutí nerecipovat do tohoto mechanismu doktrínu tzv. ztráty šance (v podobě známé z anglosaského systému práva, srov. FRIŠ, Michal. Teorie ztráty šance – debata nad vybranými aspekty, možností aplikace a alternativami. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2023, č. 1, s. 41) je legitimní volbou v rámci prostoru pro uvážení, který Úmluva smluvním státům při konstrukci vnitrostátního deliktního práva ponechává.

18. Porušením čl. 8 Úmluvy konečně není ani skutečnost, že odškodnění nedosáhne každá osoba blízká poškozenému v rámci pochybení při poskytování zdravotní péče. V posuzovaném případě došly obecné soudy k závěru, že nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis vedlejšího účastníka a) a úmrtím pacientky. Nárok stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy tak stěžovatelům nevznikl. Jejich argumentace, že z čl. 8 Úmluvy vyplývá absolutní právo na poskytnutí peněžitého zadostiučinění nemá oporu jak v samotném článku Úmluvy, tak ani v judikatuře ESLP. Rozsudkem ve věci Zavoloka proti Lotyšsku ze dne 7. července 2009, č. 58447/00 (§ 40) soud tento závěr potvrdil.

19. Ústavní soud tak neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, ani k jinému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu