II.ÚS 924/26

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Mareše, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2210/2025-189 ze dne 15. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 313/2024-125 ze dne 5. února 2025 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 24 C 158/2023-35 ze dne 27. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BOČEK, spol. s r.o., sídlem Ke Dvoru 11, Křenice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

2. Ústavní stížnost podal stěžovatel 7. dubna 2026, jak sám označil, jako blanketní, a to z procesní opatrnosti, a dodal, že ústavní stížnost buďto vezme zpět, nebo ve lhůtě 14 dnů odůvodní. Vzhledem k tomu, že ve lhůtě 14 dnů neučinil ani jedno, vyzval jej Ústavní soud 22. dubna 2026 k odstranění vad návrhu.

3. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním z 27. dubna 2026, ve kterém informoval Ústavní soud, že s vedlejší účastnicí uzavřeli 22. dubna 2026 dohodu o narovnání, kterou se vedlejší účastnice zavázala zaplatit stěžovateli částku 825 750 Kč do 30. dubna 2026 a stejnou částku, která bude stěžovateli vyplacena do sedmi dnů ode dne předložení protokolu o vyklizení bytu, složit do úschovy do 15. června 2026. Stěžovatel se naproti tomu touto dohodou zavázal vyklidit byt a vyklizený jej předat vedlejší účastnici do 30. června 2026. 4. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud posečkal s rozhodnutím v této věci až do splnění vzájemných závazků plynoucích z dohody o narovnání, neboť v souladu s čl. 4.7. dohody budou tímto veškerá vzájemná práva a povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice týkající se nájemní smlouvy k bytu vypořádána. Následně pak stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal stejnopis dohody.

5. Ústavní soud vzhledem k uvedenému přípisem z 5. května 2026 vyzval stěžovatele, aby do 15. července 2026 buď vzal ústavní stížnost zpět, nebo společně s vedlejším účastníkem navrhl přerušení řízení, nebo aby sdělil, proč na ústavní stížnosti trvá. Byl poučen, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že stěžovatel trvá na ústavní stížnosti (včetně doplnění) tak, jak byla podána, a rozhodne o ní.

6. Stěžovatel pak podáním z 15. července 2026 sdělil, že mezi ním a vedlejší účastnicí probíhají smírná jednání, navrhl proto, aby Ústavní soud postupem podle § 110 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby ukončení smírných jednání, neboť výsledek těchto jednání může mít bezprostřední vliv na další průběh a účelnost řízení před Ústavním soudem. Dodal, že [s]oučasně očekává, že obdobný procesní návrh bude Ústavnímu soudu předložen rovněž vedlejším účastníkem, se kterým byl tento postup komunikován. Vzhledem k dovolené zástupce vedlejšího účastníka očekává stěžovatel jeho připojení se k přerušení řízení v příštím týdnu. Ústavní soud však v navazujícím (30. kalendářním) týdnu a ani do rozhodnutí Ústavního soudu žádný takový návrh od vedlejší účastnice neobdržel.

7. Soud může podle § 110 občanského soudního řádu řízení přerušit, jen navrhnou-li to účastníci shodně, což ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu lze vykládat tak, že je třeba shodného návrhu účastníků řízení před obecnými soudy, tj. v konkrétní věci stěžovatele a vedlejší účastnice (jak i byl stěžovatel poučen již přípisem z 4. května 2026). Podmínky pro přerušení řízení tak nejsou dány. Ústavní soud - v souladu s přípisem - tak přistoupil k rozhodnutí o ústavní stížnosti.

8. Stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem vedlejší účastnice (předchozím vlastníkem budovy) nájemní smlouvu k bytu, v níž bylo ujednáno, že doba nájmu se s přihlédnutím k předpokládanému rozsahu udržovacích prací i stavebních úprav a nákladů nájemce sjednává na 99 let s pětiletou výpovědní lhůtou. Přípisem z 16. února 2018 nazvaným "Výpověď z nájmu bytu", který byl stěžovateli doručen 27. února 2018, vedlejší účastnice smlouvu vypověděla, pětiletá výpovědní lhůta tedy uplynula 27. února 2023. Stěžovatel odmítl byt vyklidit s odůvodněním, že mezi ním a vedlejší účastnicí probíhá soudní spor před Okresním soudem Praha-východ o zaplacení částky 3 315 000 Kč, kterou stěžovatel vynaložil na rekonstrukci bytu.

9. Vedlejší účastnice se domáhala žalobou u okresního soudu, aby bylo stěžovateli uloženo byt vyklidit.

10. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel po uplynutí pětileté výpovědní doby užívá byt bez právního důvodu, proto uložil stěžovateli byt vyklidit a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.

11. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.

12. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť nebylo podle § 237 občanského soudního řádu přípustné.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při posuzování povinnosti stěžovatele vyklidit byt pominuly stěžejní otázku neplatnosti výpovědi nájmu a nerespektovaly skutečnou vůli smluvních stran.

14. Pro danou věc je podstatné, že stěžovatel a vedlejší účastnice si vzájemná práva a povinnosti vyplývající z napadených rozhodnutí upravili následně shora uvedenou dohodou o narovnání z 22. května 2026. V důsledku této dohody zaniká původní závazek - povinnost stěžovatele vyklidit předmětný byt a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, jak bylo pravomocně stanoveno napadeným rozsudkem okresního soudu. Současně tak zanikl i nárok vedlejší účastnice na exekuční vymáhání tohoto rozsudku, neboť po jeho vydání zaniklo právo jím přiznané [§ 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].

15. Jde tedy procesně o srovnatelnou situaci jako v případě ústavní stížnosti směřující proti zrušeným rozhodnutím, která již právně neexistují a jako taková nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně zrušit - "odklidit" - podruhé).

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. července 2026 Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka