III.ÚS 1244/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti ATEA PRAHA, s. r. o., sídlem Plzeňská 43, Chrášťany, zastoupené Mgr. Gabrielou Knapovou, advokátkou, sídlem Svitákova 2729/10, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 28 Cdo 3281/2025-262, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2025 č. j. 23 Co 233/2024-195 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. srpna 2024 č. j. 16 C 386/2023-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejší účastnici částku 1 177 389 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Chrášťany u Prahy, které jsou ve vlastnictví vedlejší účastnice, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 26 420 Kč a České republice ve výši stanovené samostatným usnesením.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč a soudní poplatek z žaloby ve výši 58 870 Kč na účet okresního soudu.

4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že dovolání není přípustné podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč.

II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka uvádí, že výše bezdůvodného obohacení byla stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Petra Zítka, ačkoliv v řízení upozorňovala na to, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 2. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4930/2009), podle které nelze při stanovení obvyklé ceny pozemků zohlednit, že uživatel pozemku je vlastníkem stavby, která na něm stojí. De facto tak podle tohoto soudního znalce existují dvě ceny obvyklé, pro ni (jako vlastníka stavby) a pro jakoukoliv jinou osobu. Poukazovala na další specifikum pozemků, a to že nejsou propojeny s veřejnou komunikací a jsou částečně zatíženy věcným břemenem cesty a stezky ve prospěch jiného vlastníka staveb v areálu, k čemuž soudní znalec nepřihlédl. Podle stěžovatelky stanovil obvyklou cenu pozemků chybně, a chybné jsou proto i další výpočty.

6. Znalecký posudek dále označila za vnitřně rozporný a nelogický, jestliže soudní znalec na straně jedné uzavřel, že oceňované pozemky mají stejnou cenu jako pozemky bez vad, neboť jsou pro ni atraktivní, na straně druhé nájemné vypočtené z jejich obvyklé ceny (ve výši 5%) redukoval o 50 % s poukazem na nález (správně "usnesení") ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2124/19, resp. se zdůvodněním, že u pozemků zastavěných stavbou cizího vlastníka jde o pozemky se závadou a že redukční koeficient je použit pro všechny pozemky ve funkčním celku. Tím nedostatek znaleckého posudku nezhojil, neboť nejde o odborné stanovisko podložené analýzou trhu. Podle stěžovatelky nemělo jít o slevu z nájemného, ale o nájemné obvyklé.

7. Obecné soudy se s její námitkou, že soudní znalec nezohlednil všechna specifika pozemků, náležitě nevypořádaly, např. Nejvyšší soud opomněl své úvahy obsažené v usnesení ze dne 1. 4. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2760/2024, podle kterého se nelze domáhat paušální 50% redukce s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu, ale musí být zohledněny individuální parametry oceňovaných pozemků. Napadená rozhodnutí proto nejsou řádně odůvodněna, jsou nepředvídatelná a v rozporu se zákazem svévole.

8. Dále stěžovatelka upozorňuje, že v soudním řízení, a to již v podaném odporu, se marně domáhala spojení této věci s věcí vedenou pod sp. zn. 41 C 174/2021, ve které vedlejší účastnice požadovala úhradu za užívání svých pozemků za jiné období. Vyšla z toho, že její argumentace bude v podstatě stejná, současně v podaném odporu namítla, že znalecký posudek Ing. Petra Zítka trpí vadami, a nelze z něj vycházet. Okresní soud však spojení odmítl s poukazem na porušení zásady zákonného soudce. I když ke spojení nedošlo, obě řízení se fakticky průběžně prolínala a krajský soud byl ovlivněn stavem doposud probíhajícího souvisejícího řízení, z něhož čerpal četná zjištění, která použil k upevnění své argumentace, avšak nad rámec toho, co v daném řízení vyšlo najevo, navíc i nepřesně. I když obě věci soudy projednávaly odděleně, nahlížely do spisů a bez provedeného dokazování "přebíraly" informace. De facto tím sjednotily svůj postup, a tudíž nespojení věcí je neopodstatněné, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka opakuje své argumenty ohledně nesprávného stanovení výše obvyklého nájemného (a potažmo bezdůvodného obohacení), které uplatnila v soudním řízení a kterými se obecné soudy zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vytýká-li stěžovatelka soudnímu znalci, že při stanovení tržní ceny jí užívaných pozemků nezohlednil, že jde o pozemky "se závadou", a že tak učinil až při stanovení obvyklé výše nájmu (s použitím 50% redukčního koeficientu), z ústavní stížnosti není patrno, jak by se toto tvrzené pochybení mělo projevit ve výši obvyklého nájmu stanoveného soudním znalcem, vedou-li obě cesty ke stejnému výsledku.

12. Namítá-li stěžovatelka, že soudní znalec použil uvedený koeficient jen na základě usnesení sp. zn. IV. ÚS 2124/19, nutno předznamenat, že v tomto rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil k ústavnosti použití redukčního koeficientu (jako takového), nikoliv k tomu, jaká má být jeho výše. Na tuto skutečnost poukázal i Nejvyšší soud v již zmíněném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2760/2024 s tím, že určení jeho výše závisí na odborné úvaze soudního znalce, jež se odvíjí od konkrétních okolností případu. Jinak řečeno, žádnou výši redukčního koeficientu Ústavní soud nestanovil a také ze znaleckého posudku či přiloženého protokolu o jednání před okresním soudem také nelze vyvodit, že by soudní znalec vycházel z 50% koeficientu jako "pevně daného", ale jeho výši určil s ohledem na rozhodovací a znaleckou praxi (viz bod 5 napadeného rozsudku okresního soudu). Obecným soudům přitom nepřísluší tento závěr přezkoumávat, neboť to vyžaduje odborné znalosti, a stěžovatelka výši koeficientu v soudním řízení relevantním způsobem nezpochybnila. K námitce, že areál (jako soubor pozemků vedlejší účastnice a staveb stěžovatelky) užívá více subjektů, se vyjádřil Nejvyšší soud dostatečně v bodě 9 napadeného usnesení.

13. Stěžovatelka dále namítla procesní pochybení spočívající v nespojení této věci s věcí vedenou pod sp. zn. 41 C 174/2021. Touto námitkou se zabýval a náležitě ji vypořádal krajský soud (viz bod 9 napadeného rozsudku), nadto z ústavní stížnosti není patrno, jaký konkrétní dopad by toto údajné pochybení mělo mít na výsledek tohoto řízení.

14. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu