III.ÚS 1504/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radka Hollmanna, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Losenickým, advokátem, se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026, č. j. 21 Cdo 282/2026-143, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2025, č. j. 57 Co 191/2025-120, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 63 C 115/2024-96, zamítl stěžovatelovu žalobu, aby byl soudem nahrazen výrok rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") ze dne 22. 12. 2023, č. j. MSMT-30799/2023-3. Zároveň soud nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Stěžovatel žádal podle informačního zákona po vedlejším účastníkovi informace o přehledu odměn nejlépe odměňovaných zaměstnanců. Na to vedlejší účastník reagoval sdělením výše úhrady. Proti tomuto postupu podal stěžovatel stížnost, o které rozhodlo ministerstvo uvedeným rozhodnutím tak, že potvrdilo sdělení vedlejšího účastníka.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu a sám napadeným usnesením řízení zastavil. Krajský soud vyšel z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009-34, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008-90, z nichž dovodil, že sdělení o výši úhrady není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Teprve rozhodnutí o odložení žádosti (v důsledku nezaplacení úhrady) lze napadnout žalobou u soudu. Sdělení o úhradě nezakládá, neruší, nemění, ani nedeklaruje žádné právo nebo povinnost. Ke stejnému závěru dospěl ve věci stěžovatele i Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 18. 7. 2025, č. j. 3 As 197/2024-49). Krajský soud nezjistil žádný důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6 134,70 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není ani podle právní úpravy účinné od 1.1 2020 sdělení požadavku na úhradu (jakož i rozhodnutí o přezkumu tohoto postupu) rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatelem předložená otázka tak již je judikaturně vyřešena a usnesení krajského soudu je s jejími závěry v souladu. Návrh na odlišné posouzení se opírá o skutečnost, že nadřízený orgán může nově zavázat správní orgán k vydání konkrétního rozhodnutí. To se však v dané věci nestalo a stěžovatel to ani nenavrhoval. Ze stěžovatelovy argumentace není navíc zřejmé, proč by tato legislativní změna měla přinést změnu v náhledu na povahu rozhodnutí podle informačního zákona.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel v něm předložil otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud však své rozhodnutí opřel pouze o judikaturu Nejvyššího správního soudu, nikoliv o svou vlastní. Judikatura Nejvyššího správního soudu nemůže ve smyslu § 237 občanského soudního řádu nahradit rozhodovací činnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud navíc předloženou otázku nepřijatelně zúžil. Stěžovatel se v dovolání nepokoušel pouze polemizovat se starší judikaturou, neboť jeho otázka směřovala na obsah a smysl změny právní úpravy po roce 2020. Tím se však Nejvyšší soud vůbec nezabýval.

6. Dále stěžovatel namítá, že postup obou soudů vedl k odepření práva na přezkum rozhodnutí správního orgánu. Podle stěžovatele došlo změnou zákona k překonání staršího názoru, podle kterého není stanovení úhrady za poskytnutí informací rozhodnutím. Aktuální právní úprava dovoluje nadřízenému správnímu orgánu rovnou vydat exekučně vykonatelný informační příkaz. Starší judikaturu nelze v dané věci aplikovat již proto, že vycházela z premisy, která v aktuální legislativní situaci již neplatí (že aktem stanovení úhrady není zasahováno do ničích práv). Namísto meritorního přezkumu soudy zvolily cestu zastavení řízení. Takovým postupem v konečném důsledku dochází k odepření práva na informace. Rozhodnutím nadřízeného orgánu je bezprostředně určeno, zda žadatel informaci (ne)obdrží, případně za jakých podmínek. Jde tedy nepochybně o rozhodnutí v materiálním smyslu. Požadavek, aby se stěžovatel bránil jiným způsobem, je podle něj nepřiměřený a jako prostředek ochrany neúčinný (v tomto směru odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3930/14).

7. Nákladovým výrokem usnesení Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Vedlejší účastník nevystupoval v řízení jako běžný soukromoprávní subjekt. Předmětem řízení byl spor o výkon jeho veřejnoprávní působnosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. V první řadě je nutné odmítnout námitky týkající se neústavního postupu Nejvyššího soudu při zodpovězení stěžovatelem předložené dovolací otázky. Na odůvodnění napadeného usnesení je podle Ústavního soudu nutné nahlížet jako na celek. Nejprve v něm Nejvyšší soud popisuje závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (s nimiž zjevně souhlasí). Následně uvádí, že krajský soud postupoval v souladu s těmito závěry. A svou argumentaci uzavírá tím, že neshledal žádný důvod, pro který by se měl (v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2020) odchýlit od závěrů popsané starší judikatury (na kterou rovněž obsáhle odkázal krajský soud). Právě tento závěr, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, považuje Ústavní soud za klíčový. Přestože je tedy pravdou, že Nejvyšší soud explicitně neuvedl odkaz na žádný z jeho starších judikátů, je z jeho odůvodnění zřejmé, že postupoval zcela v souladu s ustálenou starší judikaturou, včetně usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009-34, které je pro Nejvyšší soud fakticky závazné (viz § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.), neshledá-li důvod k podání návrhu na odlišné rozhodnutí zvláštního senátu. Lze tedy uzavřít, že následováním této ustálené judikatury Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo ústavní právo na přístup k soudu. Jak je patrné z výše uvedeného, vypořádal se rovněž s argumentací ohledně dopadů změny právní úpravy po 1. 1. 2020. Ani v tomto směru mu Ústavní soud nemůže nic vytknout, neboť nespatřuje žádný důvod, pro který by popsaná změna zákona měla být důvodem pro zcela zásadní změnu judikatury.

11. Za klíčovou v tomto směru stěžovatel označil změnu § 16a odst. 7 informačního zákona. Ze srovnání staršího znění tohoto ustanovení (účinného do 1. 1. 2020) se zněním aktuálním nevyplývá však podle Ústavního soudu nic, co by měnilo povahu stanovení výše úhrady nebo odměny. Skutečnost, že nadřízený orgán může povinný subjekt zavázat k určitému postupu (poskytnout informaci po zaplacení úhrady), povahu daného postupu ani podle Ústavního soudu nikterak nemění. Nadto je Ústavní soud toho názoru, že stanovení podmínek a provedení výkonu práva na informace přísluší zákonodárci a obecným soudům (srov. čl. 17 odst. 5 Listiny). Ústavní konformitu možnosti spojit výkon práva na informace s podmínkou zaplacení přiměřené úhrady Ústavní soud v minulosti opakovaně potvrdil (např. v usnesení ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. II. ÚS 2772/25, kterým odmítl argumentaci stěžovatele, napadajícího odložení jeho žádosti o informace pro nezaplacení úhrady). Ústavní soud se proto připojil k názoru Nejvyššího soudu, že (přinejmenším z hlediska šíře ústavních práv) uvedená legislativní změna nepřináší z tohoto hlediska nic relevantního. Stanovením výše úhrady nebyla bezprostředně zasažena stěžovatelova práva.

12. Odmítnout je podle Ústavního soudu namístě rovněž návrh na zrušení nákladového výroku usnesení Nejvyššího soudu. Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud přezkoumává tzv. nákladové výroky v omezeném režimu, a to tím spíše, je-li jejich předmětem pouze bagatelní částka. V takové situaci Ústavní soud zásadně ústavní stížnost stručně odmítá pro zjevnou neopodstatněnost (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98, IV. ÚS 185/98, IV. ÚS 59/99, IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08, bod 14, III. ÚS 137/08, část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25, II. ÚS 1550/25, I. ÚS 1744/25 ). Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).

13. Stěžovatel však žádnou argumentaci, která by vysvětlovala mimořádnost majetkového zásahu navzdory bagatelní výši částky, nepředkládá a ani Ústavní soud sám žádný důvod pro prolomení uvedené zásady neshledal. Dovolací řízení inicioval (navzdory ustálené judikatuře) stěžovatel, který v něm neuspěl. Důvod pro odchýlení se od uvedené zásady nelze nalézt ani v závěrech stěžovatelem dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09, neboť v tehdejším řízení šlo o otázku využívání služeb advokátů hlavním městem Prahou (jakožto žalobcem) při vymáhání vodného a stočného. Takový odkaz je tedy zjevně nepřiléhavý v případě gymnázia, které se v pozici žalovaného ocitlo v dovolacím řízení. Obdobně není důvodem pro meritorní přezkum daného výroku sama o sobě ani skutečnost, že jej Nejvyšší soud nijak neodůvodnil, neboť takový postup zákon výslovně předpokládá (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu).

14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu