III.ÚS 1618/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Kňourka, advokáta, se sídlem Kovanecká 2390/3, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2026, č. j. 44 To 135/2026-698, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Zároveň stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 12. 2025, č. j. 2 T 12/2025-578, byla stěžovateli (jako ustanovenému obhájci) přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 89 751 Kč. Zároveň soud stěžovateli nepřiznal částku ve výši 5 536,25 Kč. Ta měla představovat náhradu za promeškaný čas za cestu z kanceláře na policii, do věznice a k městskému soudu. V souladu s judikaturou městského soudu a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3363/09, obvodní soud dovodil, že Praha je město s velmi dobrou dopravní dostupností a běžný přesun advokáta k pražským soudům, služebnám a věznicím zásadně neodůvodňuje nárok na náhradu za ztrátu času podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že z nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05 vyplývá, že pro posouzení náhrady za promeškaný čas nelze vycházet z formálního hlediska hranice obce, nýbrž je nutné posoudit skutečnou vzdálenost a dopravní dostupnost. Z pozdější judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že uvedený nárok nelze dovodit při jakémkoliv přesunu ze sídla advokáta (usnesení sp. zn. II. ÚS 3363/09, sp. zn. IV. ÚS 1311/09, sp. zn. I. ÚS 2346/12 nebo sp. zn. I. ÚS 3987/14 ). Při běžném a dopravně dostupném přesunu tento nárok advokátovi nenáleží. V rámci Prahy je podle městského soudu hustá dopravní síť, přičemž stěžovatelova kancelář se nachází v bezprostřední blízkosti dvou stanic tramvají a stanice metra (zhruba 10 minut chůze). Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by přesuny k uvedeným místům představovaly mimořádnou časovou ztrátu.

II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že městský soud se nevypořádal s jeho konkrétními a relevantními argumenty. Jde zejména o argument, že náhrada za promeškaný čas se neváže na překročení hranice obce, nýbrž klíčová je skutečná ztráta času. Soud se omezil na zcela paušální úvahu o "dobré dopravní dostupnosti" Prahy, aniž by provedl dokazování. Takový postup je v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3512/11 a sp. zn. IV. ÚS 215/05 ). Napadená rozhodnutí nerespektují majetkový nárok advokáta vyplývající ze zákona. Zároveň městský soud dezinterpretoval judikaturu Ústavního soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokát nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), zastoupen advokátem (či advokátkou). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Stěžovatel namítá nesprávnost závěrů napadených rozhodnutí pouze do částky 5 536,25 Kč. Předmětem tohoto řízení je tedy částka, která je z hlediska své výše zjevně bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).

8. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).

9. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30). Vyloučení přezkumu u bagatelních případů je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98, IV. ÚS 185/98, IV. ÚS 59/99, IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08, bod 14, III. ÚS 137/08, část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25, II. ÚS 1550/25, I. ÚS 1744/25).

10. Ač jde ve stěžovatelově případě o odměnu za výkon povolání, podtrhuje závěr o snížené intenzitě zásahu jeho práv skutečnost, že drtivou většinu vyúčtovaných nákladů obhajoby mu obvodní soud přiznal. Z toho je zřejmé, že stěžovatel se nestal "obětí" aplikační praxe, vykládající advokátní tarif způsobem, kterým by bez patřičné odměny odpovědnost státu za právní pomoc obviněným přenášela na advokáty.

11. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).

12. Žádnou takovou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestírá. Dovolává se toliko závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05, s čímž se však obecné soudy řádně vypořádaly. Ústavní soud se s městským soudem ztotožňuje v tom, že závěry tohoto nálezu byly v dané věci dodrženy. Soudy neaplikovaly formální hledisko hranic obce, nýbrž zcela konkrétně posoudily dopravní možnosti ze stěžovatelovy kanceláře do zbytku města. Přestože je možné městskému soudu vytknout, že z rozhodnutí nevyplývá, jak ke konkrétním údajům o "pěší vzdálenosti" dospěl, stěžovatel správnost těchto údajů nikterak nezpochybňuje. Kritéria, která soudy v dané věci aplikovaly, tak odpovídají judikatuře Ústavního soudu, na kterou navíc odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně odkazuje.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 3 až 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 251/25, bod 24; III. ÚS 1998/24, bod 45).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu