III.ÚS 1675/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Pinterové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, se sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2026, č. j. 22 Cdo 1232/2025-573, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2024, č. j. 11 Co 73/2024-517, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. ledna 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení a Pavla Voráčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení existence práva služebnosti, které by ji opravňovalo brát vodu ze studny na pozemku vedlejšího účastníka a svádět ji na svůj pozemek. Stěžovatelka odvozovala své právo z usnesení zastupitelstva obce z roku 2003 a domnívala se, že na základě něj vydržela právo odpovídající věcnému břemeni.

2. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly. Studna podle nich není ve vlastnictví obce, ale je součástí pozemku vedlejšího účastníka. Obec proto nebyla oprávněna komukoli udělovat oprávnění k odběru vody ze studny. Stěžovatelka nemohla být v omluvitelné dobré víře, že jí toto právo náleží, ani na základě neurčitého usnesení zastupitelstva obce. Stěžovatelka navíc vykonávala tvrzené právo kratší dobu než 20 let, a proto nemohlo dojít ani k jeho mimořádnému vydržení. Okresní soud tedy žalobu zamítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a zásadu přímosti řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:

a) Soudy ignorovaly námitku, že studna nebyla součástí pozemku, a proto vedlejší účastník nebyl v řízení pasivně legitimovaný. Nejvyšší soud se nevypořádal s tzv. pravou mezerou v právu podle § 151o starého občanského zákoníku.

b) Nejvyšší soud pominul otázku omluvitelnosti právního omylu vyvolaného obcí, ignoroval judikaturu o povinnosti posuzovat omyl komplexně a nezabýval se dopadem veřejnoprávního povolení k odběru vody ze studny na pozemku a právem na vodu podle § 1272 odst. 1 občanského zákoníku.

c) Písemné a ústní odůvodnění rozhodnutí jsou v rozporu ohledně otázky řádnosti poučení ze strany okresního soudu a výkladu návrhu na uzavření smlouvy adresovaného obci X. Nejvyšší soud se touto otázkou nezabýval.

d) Krajský soud opřel své závěry o důkazy, které při jednání řádně neprovedl, resp. je provedl někdo neoprávněný. Nejvyšší soud v tomto ohledu nezasáhl.

e) Stěžovatelka byla podle krajského soudu v dobré víře a měla titul v podobě práva obligačního charakteru, aniž by krajský soud blíže určil povahu tohoto závazku.

f) Krajský soud nevysvětlil, na základě čeho stěžovatelka údajně musela vědět, že jí nenáleží právo věcného břemene.

g) Soudy ignorovaly pravomocné závěry z jiných správních a soudních řízení, které potvrdily oprávněnost stěžovatelčiny držby.

h) Nejvyšší soud posoudil bezvadné dovolání neobjektivně, zaujatě, formalisticky a s cílem se jím věcně nezabývat. Nejvyšší soud úmyslně překroutil nebo nezohlednil řadu námitek, ignoroval judikaturu vrcholných soudů, jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné a zčásti nepřezkoumatelné. Soudy zcela pominuly stěžovatelčiny klíčové argumenty nebo na ně reagovaly nesrozumitelně či nedostatečně.

III. Posouzení ústavní stížnosti 5. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem nevyhověly stěžovatelčině žalobě na určení existence práva služebnosti, které by ji opravňovalo brát vodu ze studny na pozemku vedlejšího účastníka a svádět ji na svůj pozemek.

6. Posouzení toho, zda má určitá osoba právo služebnosti, závisí především na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovatelce nevyhověly. Stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti řadu různých námitek. Tyto námitky jsou však často velmi strohé, ocitají se na hranici srozumitelnosti a nestaví vůči napadeným rozhodnutím relevantní ústavněprávní polemiku. Ústavní soud se k nim proto vyjádří jen stručně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí.

9. Ústavní soud se nejprve vyjádří k námitkám, ohledně nichž Nejvyšší soud označil dovolání za vadné (část III.1), následně posoudí námitky, na jejichž řešení podle Nejvyššího soudu posouzení případu nezávisí (část III.2), a poté zhodnotí zbývající námitky (část III.3).

III.1 K námitkám, ohledně nichž Nejvyšší soud označil dovolání za vadné 10. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání ve vztahu k námitkám o právní povaze studny a mezery v právu vadné [námitky a)]. Stěžovatelka totiž podle něj "neformuluje [...] k těmto námitkám žádnou právní otázku a neuvádí ani, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje v tomto směru za splněný" (bod 17 jeho rozhodnutí). Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní.

11. Pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, Ústavní soud se nezabývá podstatou věci, ale tím, zda závěr Nejvyššího soudu o vadách dovolání obstojí (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 37). Ústavní soud přitom ověřil, že stěžovatelčino dovolání v tomto rozsahu skutečně vadné je. Stěžovatelka ve vztahu k uvedeným námitkám nevymezila dovolací otázku ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka navíc tento závěr v ústavní stížnosti nezpochybnila. Neodkazuje v ní na žádnou pasáž dovolání, která by tyto náležitosti obsahovala, a ani netvrdí, že by je v dovolání uvedla (bod 2 a body 40 až 41 ústavní stížnosti).

12. Ústavní soud tedy shrnuje, že v tomto rozsahu je její stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k rozhodnutím nižších soudů je kvůli podání vadného dovolání v tomto rozsahu nepřípustná (podrobněji např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60 až 61, či např. usnesení IV. ÚS 1729/21, bod 11).

III.2 K námitkám, na jejichž řešení podle Nejvyššího soudu posouzení případu nezávisí 13. Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodnutí krajského soudu a posouzení případu nezávisí na řešení otázky omluvitelnosti omylu ani dopadu veřejnoprávního povolení k odběru vody [námitky b) a bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Ústavní soud tento závěr nepovažuje za protiústavní a stěžovatelka jej v ústavní stížnosti nezpochybnila.

III.3 Ke zbývajícím námitkám 14. Údajný rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí krajského soudu nezpůsobuje v této věci jeho protiústavnost [námitka c)]. Ústavní soud je oprávněn zrušit soudní rozhodnutí pouze z důvodu porušení subjektivního základního práva či svobody stěžovatele - nikoli z důvodu porušení právního předpisu (podrobněji např. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18, body 54 až 57). Stěžovatelka přitom nevysvětlila, jak se údajné pochybení krajského soudu projevilo v ústavnosti jeho závěrů. Rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí podle rozhodovací praxe Ústavního soudu sám o sobě neopodstatňuje jeho zrušení (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1974/25, III. ÚS 3108/16 či IV. ÚS 1066/20).

15. Tvrzení, že krajský soud opřel své závěry o důkazy, které při jednání řádně neprovedl, resp. je provedl někdo neoprávněný, neopodstatňuje zrušení napadených rozhodnutí [námitka d)]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní důkazy podle ní krajský soud řádně neprovedl, jaké důsledky mělo jeho údajné pochybení pro výsledek řízení nebo kdo jiný byl podle ní oprávněn tyto důkazy provést. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud doplnil dokazování o vyjádření obce X a k němu připojené přílohy (bod 8 jeho rozhodnutí). Stěžovatelka v souvislosti s tímto důkazem v ústavní stížnosti nic nenamítá. Krajský soud navíc uvedl, že okresní soud provedl důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci a že se zjištěný skutkový stav ani po doplnění dokazování nezměnil (bod 5 rozhodnutí krajského soudu). Tento nově doplněný důkaz tedy ani nebyl pro posouzení případu klíčový.

16. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani účelné se blíže zabývat námitkou, že stěžovatelka měla podle krajského soudu titul v podobě domnělého práva obligačního charakteru, aniž by blíže určil povahu tohoto závazku [námitka e)]. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení existence věcného práva na základě tvrzeného vydržení. Dobrá víra držitele se musí vztahovat mimo jiné k právnímu titulu, na jehož základě vůbec mohlo věcné právo vzniknout (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2000/18, bod 19). Domnělý titul, který má pouze obligační (závazkový) charakter, však takový účinek mít nemůže. Jak tedy uvedl Nejvyšší soud, ačkoli se stěžovatelka "mohla domnívat, že vodu je oprávněna odebírat, šlo však o odběr na základě domnělého práva obligačního charakteru", a nešlo o "držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni jako nezbytný předpoklad vydržení takového práva." Pro výsledek sporu je proto nadbytečné podrobněji zkoumat povahu tohoto domnělého práva (bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 18 rozhodnutí krajského soudu).

17. Krajský soud řádně vysvětlil, na základě čeho podle něj stěžovatelka musela vědět, že jí nenáleží právo věcného břemene [námitka f)]. Krajský soud opřel tento závěr především o obsah usnesení zastupitelstva. Tento dokument podle soudu neobsahoval základní náležitosti pro zřízení věcného břemene ani projev vůle zřídit věcné právo trvale spjaté s pozemkem. Bývalý manžel podal žádost pouze vlastním jménem, a nikoli v zastoupení stěžovatelky (bod 18 rozhodnutí krajského soudu). Touto otázkou se řádně zabýval i okresní soud (body 41 až 42 rozhodnutí okresního soudu). Ani toto posouzení stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje.

18. Námitka, že soudy ignorovaly závěry z jiných správních a soudních řízení, je zjevně neopodstatněná [námitka g)]. Obecné soudy stěžovatelce opakovaně a podrobně vysvětlily, že mohou být vázány pouze posouzením otázky, která byla řešena přímo ve výroku rozhodnutí - nikoli pouze jako předběžná otázka, jako tomu bylo v tomto případě (body 20 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 20 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud toto východisko ve svých rozhodnutích nezpochybňuje a opakovaně z něj vychází (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2765/20, bod 22; III. ÚS 1927/23, bod 25). Stěžovatelka toto stěžejní východisko ani jeho použití nezpochybňuje.

19. Ústavní soud dodává, že na základě obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nenašel oporu pro závěr, že by soudy posoudily její podání neobjektivně, zaujatě, nedostatečně, formalisticky nebo jinak protiústavně [námitka h)].

IV. Závěr 20. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu