III.ÚS 1789/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Tomského, zastoupeného Mgr. Janem Širokým, advokátem, se sídlem Modřínová 1412/35, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026, č. j. 22 Cdo 161/2026-411, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2025, č. j. 24 Co 143/2024-380, a I. až IV. výroku rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. února 2024, č. j. 10 C 153/2021-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a 1) Vladimíry Kohoutové a 2) Aleny Turečkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Vedlejší účastnice podaly proti stěžovateli určovací žalobu. Žalobou se domáhaly určení, že jejich prarodiče byli ke dni 13. 9. 1992 spoluvlastníky sporného pozemku o výměře 90 m2. Prarodiče podle nich převzali tento pozemek do výhradního užívání již v roce 1948 spolu s koupí domu č. p. X a v omluvitelném omylu jej nerušeně drželi jako vlastní přes 40 let. V důsledku toho vydrželi vlastnické právo k tomuto pozemku k 1. 1. 1992. 2. Vedlejší účastnice před obecnými soudy uspěly. Okresní soud jejich žalobě vyhověl a zamítl stěžovatelův vzájemný návrh. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Soudy rozhodly, že předchůdci vedlejších účastnic pozemek vydrželi. Předchůdci se ujali jeho držby na základě domnělého právního titulu (trhové smlouvy z roku 1948). Oba ho nerušeně drželi přes 40 let a byli v dobré víře, že jim patří. Pozemek tvořil s jejich domem uzavřený funkční celek a poměr koupené a držené plochy splňoval tolerovanou odchylku. V době koupě byla dostupnost informací v katastru na nízké úrovni, neplatil princip materiální publicity a od kupujících nebylo možné požadovat přeměřování pozemků nebo vyžadování plánů. Dobrou víru nevylučuje ani zmínka o služebnosti v trhové smlouvě, plán vodovodní přípojky ani katastrální "slučka". Otázka vydržení pozemku byla navíc již dříve vyřešena jako předběžná otázka v souvisejícím řízení stejných účastníků - a to s totožným výsledkem (sp. zn. 9 C 146/2017).

II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které navrhl zrušit všechna tři soudní rozhodnutí a odložit jejich vykonatelnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1) a jejím Dodatkovým protokolem (čl. 1).

4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů:

a) Soudy ignorovaly ujednání o služebnosti chůze a jízdy v trhové smlouvě z roku 1948, kterou právní předchůdci podepsali. Závěr soudů o nevyužívání služebnosti a uzavřenosti pozemku vykazuje logický kruh (nevyužívání je dovozováno z uzavřenosti a uzavřenost z nevyužívání).

b) Plán vodovodní přípojky z roku 1950 byl hodnocen rozporně. Soudy z něj převzaly označení prostoru jako pozemku k domu č. p. X, ale ignorovaly, že plán nezachycuje žádné oplocení ani bránu.

c) Soudy vyložily pracovní průkaz stěžovatelova otce jednostranně v neprospěch stěžovatele.

d) Soudy srovnaly celkovou plochu parcel bez odečtení zastavěné plochy domu. Sporný pozemek (90 m2) přitom zvětšil reálný nezastavěný pozemek (43 m2) o 209 %, což omluvitelný omyl držitelů zcela vylučuje.

e) Zápis v katastru z roku 1963 nemohl zpětně založit dobrou víru k roku 1992, protože neexistuje důkaz, že o něm právní předchůdci věděli. V roce 2000 navíc katastrální úřad vydal upozornění o chybném údaji a jeho opravě v katastru nemovitostí.

f) Soudy přičetly k tíži původního vlastníka mechanicky jeho historickou pasivitu. Jeho majetek byl od 1. 3. 1948 pod národní správou a v roce 1949 znárodněn, a obrana tak byla objektivně nemožná. Soudy popřely účel a kontext restitucí, protože namísto ochrany oběti totalitního režimu mechanicky posílily pozici osob, které z tehdejšího bezpráví a nucené pasivity původního vlastníka profitovaly.

g) Závěr obecných soudů o stavebním uspořádání a výlučném užívání pozemku od roku 1948 nemá oporu v dokazování.

h) Rozhodnutí soudů legitimizují stavbu vedlejších účastnic na sporném pozemku, která poškozuje sousední budovy stěžovatele (ničí kanalizaci, brání odvětrávání, způsobuje promáčení zdí a plísně), čímž stěžovateli snižuje výnosy z pronájmu.

i) Nejvyšší soud rezignoval na věcný přezkum extrémního rozporu a chybného hodnocení důkazů a odmítl dovolání pouhým formálním odkazem na judikaturu.

j) Jediný klíčový svědek byl příbuzensky spojen s vedlejšími účastnicemi a kvůli věku nemohl stav v roce 1948 znát z vlastní zkušenosti.

k) Pouhé faktické užívání věci nemůže založit dobrou víru ani nahradit chybějící právní titul k vlastnické držbě.

III. Posouzení ústavní stížnosti 5. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladně rozhodly, že právní předchůdci vedlejších účastnic byli v dobré víře, že jim náleží sporný pozemek.

6. Posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro vydržení pozemku, závisí zejména na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na obsah ústavní stížnosti i vyžádaných soudních spisů a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud se proto vyjádří k jeho námitkám jen stručně.

9. Hlavní spornou otázkou zůstalo dodnes v řízení to, zda byli právní předchůdci vedlejších účastnic v dobré víře, že jim náleží sporný pozemek. Soudy podepřely svůj závěr o dobré víře řadou důvodů. Držba sporného pozemku se opírala o trhovou smlouvu (6. 12. 1948). Tato smlouva představovala pro předchůdce domnělý (putativní) titul oprávněné vlastnické držby. Předchůdci užívali pozemek zcela nerušeně po dobu více než 40 let (mezi lety 1948 a 1992). Pozemek tvořil s jejich domem přirozený a funkčně propojený celek a na pozemek neexistoval přístup z žádné jiné okolní nemovitosti. V době koupě byla dostupnost informací v katastru na nízké úrovni, neplatil princip materiální publicity a od kupujících nebylo možné spravedlivě požadovat přeměřování pozemků nebo vyžadování plánů. Otázka vydržení pozemku byla již dříve pravomocně vyřešena jako předběžná otázka v souvisejícím řízení stejných účastníků o odstranění neoprávněné stavby - a to s totožným, kladným výsledkem (sp. zn. 9 C 146/2017).

10. Obecné soudy zároveň řádně a opakovaně reagovaly na námitky, které stěžovatel proti těmto závěrům uvedl. Obecné soudy se vyjádřily:

a) k ujednáním o služebnosti [námitka a) a body 15 a 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 34, 35 a 43 rozhodnutí krajského soudu, bod 58 rozhodnutí okresního soudu]; b) k plánu vodovodní přípojky [námitka b) a body 15 a 16 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 28 rozhodnutí krajského soudu, bod 23 rozhodnutí okresního soudu]; c) k pracovnímu průkazu stěžovatelova otce [námitka c) a body 15 a 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 37 rozhodnutí krajského soudu, bod 59 rozhodnutí okresního soudu]; d) k poměru koupeného a drženého pozemku [námitka d) a body 19 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 39, 42 a 43 rozhodnutí krajského soudu, bod 67 rozhodnutí okresního soudu]; e) k zápisu v katastru z roku 1963 a upozornění katastrálního úřadu z roku 2000 [námitka e) a body 28 a 37 rozhodnutí krajského soudu, bod 70 rozhodnutí okresního soudu]; f) k možnosti původního vlastníka ohradit se proti držbě a nabýt pozemek zpět [námitka f) a body 37, 38 a 43 rozhodnutí krajského soudu, body 59, 68 a 71 až 72 rozhodnutí okresního soudu]; g) ke stavebnímu uspořádání a výlučnému užívání pozemku [námitka g) a body 13 a 16 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 27, 28, 30, 33 až 34 a 43 rozhodnutí krajského soudu, body 39, 57 a 59 rozhodnutí okresního soudu].

11. Ústavní soud se seznámil s hodnocením všech těchto otázek a dospěl k závěru, že je obecné soudy neposoudily protiústavně. Obecné soudy nepostupovaly při posouzení těchto otázek svévolně či formalisticky, jejich závěry nejsou vnitřně rozporné a ani je netíží extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými i právními závěry. Soudy naopak vyvodily z provedených důkazů rozumná zjištění, své závěry řádně odůvodnily a reagovaly na stěžovatelovy námitky.

12. Ústavní soud dodává, že řada stěžovatelových námitek míří k přehodnocení toho, co obecné soudy vyvodily z jednotlivých důkazů. Do hodnocení důkazů však Ústavní soud může zasáhnout jen ve výjimečných případech - zejména pokud jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1714/22, bod 22). Nic podobného však Ústavní soud v této věci neshledal.

13. S většinou otázek, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se navíc obecné soudy již řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Ústavní soud tedy nepovažuje za účelné znovu podrobně opakovat jejich vypořádání. Ústavní soud se proto nyní blíže vyjádří jen k námitkám, na které soudy ve svých rozhodnutích výslovně nereagovaly.

14. S podstatou tohoto řízení se míjí námitka, že napadená rozhodnutí legitimizují stavbu vedlejších účastnic na sporném pozemku, která poškozuje sousední budovy stěžovatele [námitka h)]. Případné závady stavby vedlejších účastnic a jimi způsobená újma mohou být relevantní skutečností v jiném správním či civilním řízení - nikoli však v případě řízení o určení vlastnického práva. Předmětem tohoto řízení je pouze určení vlastnického práva k nemovitosti. Namítané poškozování budov, k němuž navíc začalo docházet až po konci rozhodného období pro posouzení vydržení (13. 9. 1992), přitom nemá na posouzení vlastnictví vliv. Jak ostatně uvedl již krajský soud, "skutečnosti, jež bylo možno zjišťovat z provedených důkazů ve vztahu k období až po [...] září 1992" jsou "pro rozhodnutí soudu v této věci irelevantní" (body 22 a 31 rozhodnutí krajského soudu).

15. Nejvyšší soud neodmítl dovolání protiústavně [námitka i)]. Ústavní přezkum rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání se fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud konkrétně zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (1) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo že (2) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22). Napadené rozhodnutí žádnou takovou vadu nemá. Nejvyšší soud se zabýval individuálními okolnostmi případu, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jeho závěry nejsou protiústavní. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že neshledal extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními (body 9 až 14) a zároveň tento závěr vysvětlil i ve vztahu k jednotlivým provedeným důkazům (body 15 až 18).

16. Zohlednění svědecké výpovědi pana M. T. nemůže opodstatnit zrušení napadených rozhodnutí [námitka j)]. Tato námitka směřuje proti samotnému hodnocení důkazů, které náleží především obecným soudům a Ústavnímu soudu do něj zpravidla nepřísluší zasahovat. Výpověď tohoto svědka nebyla pro posouzení případu klíčová a závěry soudů by z ústavního hlediska obstály i bez ní. Obecné soudy si navíc byly vědomy rodinné vazby svědka k právním předchůdcům vedlejších účastnic a otevřeně uvedly, že svědek do domu docházel jako člen širší rodiny a o stavu pozemku věděl od svého tchána. Obecné soudy nehodnotily výpověď izolovaně, ale v rámci uceleného a vzájemně se podporujícího řetězce dalších důkazů. Krajský soud tuto skutečnost výslovně uvedl i v souvislosti s výpovědí pana M. T. (bod 28 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud nemá v tomto ohledu obecným soudům z hlediska ústavnosti co vytknout.

17. Ústavní soud na závěr uvádí, že soudy nerozhodly o vydržení sporného pozemku pouze na základě faktického užívání pozemku nebo bez náležitého právního titulu [námitka k)]. Soudy opřely závěr o oprávněné vlastnické držbě o legitimní domnělý právní titul v podobě trhové smlouvy (1948). Stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětlil, proč tuto smlouvu nebylo možné považovat za domnělý právní titul. Soudy přitom rozhodly o vydržení nejen na základě faktického užívání pozemku, ale i mnoha dalších skutečností (souhrnně body 9 až 10 tohoto usnesení).

IV. Závěr 18. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

19. Ústavní soud nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti (23. 7. 2026) bez zbytečného odkladu poté, co ji obdržel (25. 6. 2026) a co mu byly doručeny vyžádané soudní spisy (9. 7. 2026 a 14. 7. 2026). Z toho důvodu nebylo nutné, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh přitom sdílí osud ústavní stížnosti (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 724/25, bod 23; III. ÚS 356/22, bod 31; II. ÚS 1440/21, bod 55).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu