III.ÚS 1965/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem, sídlem Nad Strouhou 67, Praha 4 - Braník, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ č. j. ZT 91/2026-19 ze dne 5. června 2026, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - VÝCHOD, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPS-200536-98/TČ-2024-011571 ze dne 7. dubna 2026 bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek, pro který bylo stíhání zahájeno, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel po předchozí slovní rozepři chytil rukou poškozenou v oblasti krku a poté ji odstrčil stranou, přičemž poškozená upadla na zem a v důsledku toho utrpěla zranění odpovídající těžké újmě na zdraví.

3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ napadeným usnesením zamítla jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán změnil dne 17. dubna 2026 usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že je překvalifikoval na zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tvrdí, že mu vyšetřovatelka sdělila, že k této změně mělo dojít na základě pokynu dozorující státní zástupkyně okresního státního zastupitelství. Podotýká, že svou dříve podanou stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání doplnil o odůvodnění dne 22. dubna 2026. Namítá, že státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nebyla k rozhodování o této stížnosti příslušná, a to s ohledem na § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť k usnesení policejního orgánu dala pokyn, takže o stížnosti měl rozhodovat státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.

5. Stěžovatel dále namítá, že se státní zástupkyně řádně nevypořádala se stížnostními námitkami, konkrétně námitkami týkajícími se zavinění, prokázání příčinné souvislosti, existence okolností vylučujících protiprávnost, věrohodnosti poškozené a alternativní verze skutku. Státní zástupkyně se podle něj nevypořádala s otázkou předvídatelnosti těžšího následku. Má za to, že napadené usnesení je nepřehledné v otázce právní kvalifikace.

6. Ústavní stížnost je přípustná (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/26 ze dne 10. června 2026) a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

7. Ústavní soud připomíná, že zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možné jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. října 2014, bod 31). Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Naopak není jeho účelem vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek (a to včetně otázek procesních). Jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé, neboť důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení.

8. Intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 487/26 ze dne 24. března 2026 a judikaturu tam citovanou).

9. Situace hodná zásahu Ústavního soudu by mohla nastat, pokud by státní zástupkyně okresního státního zastupitelství skutečně nebyla příslušná k rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, neboť k tomuto rozhodnutí dala pokyn, takže měl podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodovat nadřízený státní zástupce, tj. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Ústavní soud však stěžovatelovu námitku funkční nepříslušnosti státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nepovažuje za opodstatněnou.

10. Stěžovatel názor o absenci funkční příslušnosti odvíjí od toho, že státní zástupkyně okresního státního zastupitelství měla (podle tvrzení stěžovatele) dát policejnímu orgánu pokyn ke změně právní kvalifikace stíhaného skutku, a to po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání.

11. Ústavní soud neověřoval, zda k pokynu došlo, neboť i pokud by k němu došlo, a policejní orgán změnil právní kvalifikaci stíhaného skutku na pokyn dozorující státní zástupkyně, nemůže být takový pokyn interpretován jako pokyn k vydání usnesení policejního orgánu ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Sám stěžovatel uvádí, že zmíněný pokyn měla dozorující státní zástupkyně dát až po vydání usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Již z toho je patrné, že k vydání tohoto usnesení došlo bez předchozího pokynu státní zástupkyně, respektive ani stěžovatel netvrdí, že pokyn byl dán též k jeho vydání. Následnou změnou právní kvalifikace nedošlo ke změně usnesení o zahájení trestního stíhání, jak tvrdí stěžovatel. Tato změna byla provedena postupem podle § 160 odst. 6 trestního řádu, tzn. že na ni byl stěžovatel upozorněn, což bylo zachyceno v úředním záznamu (přiloženém k ústavní stížnosti).

12. I když tedy v posuzované věci došlo ke změně právní kvalifikace ještě předtím, než usnesení o zahájení trestního stíhání nabylo právní moci (resp. ještě předtím, než obviněný doplnil již podanou stížnost proti tomuto usnesení o odůvodnění), nebyla touto změnou ovlivněna podoba usnesení o zahájení trestního stíhání, takže případný pokyn dozorující státní zástupkyně ke změně právní kvalifikace nemohl vést k aktivaci pravidla vyplývajícího z § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, podle kterého o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, k němuž dal dozorující státní zástupce pokyn nebo souhlas, rozhoduje nadřízený státní zástupce. Pro dokreslení lze uvést, že i kdyby orgán rozhodující o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (ať již by tímto orgánem byla dozorující státní zástupkyně nebo nadřízený státní zástupce) přiznal opodstatněnost stěžovatelově námitce o nesprávnosti právní kvalifikace stíhaného skutku coby zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, nemohl by toto usnesení policejního orgánu (byť jen částečně) zrušit, neboť obsahovalo jinou (mírnější) právní kvalifikaci.

13. Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu ani ve způsobu, jakým se státní zástupkyně v napadeném usnesení vypořádala s námitkami, jež stěžovatel uplatnil ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Je sice třeba stěžovateli přisvědčit, že státní zástupkyně některé z těchto námitek v napadeném usnesení zcela opomenula (zejména šlo o námitky týkající se zavinění a s tím související otázky právní kvalifikace, jakož i námitky týkající se případné existence okolností vylučujících protiprávnost), nicméně - jak již bylo uvedeno - věcné posouzení okolností rozhodných pro zahájení trestního stíhání, k němuž dospěl příslušný orgán činný v trestním řízení, stojí mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany Ústavního soudu. Stěžovatel bude mít možnost uplatňovat uvedené námitky v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby.

14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu